Cestovní deník – Omán – Den sedmý
Hlavní bod dne: setkání s Kate z našeho cestovatelského klubu. Nic jsem o ní pořádně nevěděla, jen jsme si vyměnily pár emailů, kde mi poskytla spoustu užitečných informací. Vyklubala se z ní nakonec Američanka ve věku asi 55 let, taková ta usměvavá, vitální, trochu hlasitá, trochu hodně sebevědomá, ale rozhodně milá.
Další překvapení následovala v rychlém sledu: jeli jsme s Kate na oběd do “klubu”, což je rekreační zařízení velké ománské ropné společnosti, která ho provozuje pro své evropské a americké zaměstnance a jejich rodiny. V klubu je krásná pláž, sprchy, bary, restaurace, golfové hřiště, tenisové hřiště, každý tam parkuje svou loď a někde má zašité potápěčské vybavení. Všichni jsou tam přátelští, leč uzavření, blahobytní, leč možná trochu znudění. Najednou jsme přestali být v Ománu a ocitli jsme se kdesi v Euro-Americe.
Kate pojala myšlenku, že si určitě chceme zašnorchlovat. Potápění je její koníček, takže nám to barvitě popsala, sehnala veškeré vybavení, poskytla krátké školení. Už po tak krátké době máme z Kate dojem, že to s námi myslí dobře a že nám to všechno ráda zařídí a že by nebylo moudré se vzpírat. (Stavovali jsme se totiž u ní doma pro nějaké ty ploutve a brejle a viděli jsme, jakým tónem hovoří se svým sluhou. Jak jinak nazvat tohoto pomocníka v domácnosti. Kate například rozčiluje, že si utíral ruce do stejného ručníku jako ona, ale už ho to odnaučila. Také ji rozčilí, že prádlo pověsil na příliš prověšenou šňůru. Pak mu slušným, ale důrazným hlasem vysvětlí, jak to má dělat. Uff. Po pravdě řečeno, šla na mě z toho trochu hrůza. Představovala jsem si, jak třeba špatně odpovím na nějaký její senzační nápad a ona chytne ten svůj dobře kontrolovaný hysterák…)
Šnorchlování je zvláštní věc – když to člověk dělá podle Kate, tak si navlékne neoprénový oblek (aby mu ve vodě nebyla zima), brejle, šnorchl a ploutve a pomalounku si to plave pár centimetrů pod hladinou někde skoro na mělčině. Nakonec jsme zahlédli i pár roztodivných rybek. Asi mě to nijak zvlášť nenadchlo, je to na mě celé moc rafinované… Ovšem naše úbory mě ponoukají k šílenému smíchu ještě teď…
Navečer jsme vyrazili nechat umýt Jimmyho – jezdit se špinavým autem je totiž v Ománu zakázáno! Je to dáno zákonem. Zákon v Ománu rovná se sultán a jemu se nejspíš špinavá auta nelíbí. Bylo to celé velmi zajímavé – na to, co v Evropě dělají stroje, tady nasadí mraky lidí. Pracovní síla tady musí být levná – všude je tolik pomahačů (na benzince člověku natankují, v obchodě narovnají nákup do tašky a tak). Na začátku jeden člověk kasíruje a jeden navádí na pás. První sprcha. Pak nám tři lidé myli auto houbami. Druhá sprcha a teplý fén. Pak nám další člověk ručně hadrami auto usušil, vyluxoval a otřel vevnitř. Celé to trvalo asi 2O minut a mně připadalo až nefér, že to stojí jen 2 rialy (120 Kč).
Večeře v indické restauraci – sice měli obrázkové menu, ale stejně jsme netušili, co si to objednáváme. A zase to bylo výborné. Spali jsme u Kate, nakonec nám to sama nabídla. Ať žije Hospitality Club!