Cestovní deník – Omán – Den devátý
Kate nás nezlákala, nezůstali jsme další den, abychom stihli to či ono. Příliš mnoho péče taky škodí. Radši jsme se přesunuli do Nizwy, města se slavnou pevností. Opět jsem překazila Berkovy smělé plány na přenocování v autě – bylo načase se přiznat, že se mi do toho vůbec nechce. Ale na hotelu jsem spokojená, dá se tu odpoledne pospat (už jsme se přizpůsobili i v tomto ománským zvyklostem), přeprat pár kusů oblečení, dát věci do ledničky.
Navečer prohlídka Nizwy – tak dlouho jsme hledali vstup do obrovité kulaté pevnostní věže, až jsme se “zasukovali”. Suq totiž v arabštině znamená trh. Našli jsme trh zeleninový, rybí, datlový, kozí (ale bez koz), masový (se živými kuřaty v klecích), rukodělný, stříbrný, parfémový, hrnčířský… (Ovšem podvečerní trh není takové vzrůšo jako ranní, na kterém jsou všechny ty čerstvé produkty a živá zvířata a tak.) Takže z pevnosti nic nebylo. Stejně asi byla zavřená.
Večeřeli jsme zase v pravé ománské restauraci. Opět jsme seděli na kobercích v separátní kóji (tzv. family room, ve kterém mohou povečeřet i ty ženy, které dodržují pravidlo, že svou tvář odhalují jen před členy rodiny). Jídlíčka dobrá, jen se mi nedaří se vyhýbat masu, ač bych ráda. Ale zato mě velmi baví po jídle žvýkat zelené fenykly, které obsluha přinese spolu s párátky a účtem. Fenykl je totiž svého druhu zubní kartáček.
Ještě jsem to asi přímo nepsala, ale doufám, že to z textu prokvítá: lidé jsou tu velmi laskaví. Když někoho oslovíme s dotazem, vždycky se snaží pomoci, i když anglicky umí asi tolik jako já arabsky (tři slova). Lidé a děti zejména nás často jen tak zdraví. Řidiči nás často pouští napřed – úplně proti pravidlům silničního provozu. Ale my to přijímáme a máváme na znamení díků. Je normální (aspoň u Jedda a Andrey), že si někdy nezamknou byt při odchodu. Prádlo si přece taky odnesou na vyprání do malinkaté prádelny v sousedním domě a nedostanou na to žádný lísteček – to se rozumí samosebou, že všechny svoje věci dostanou zpět (krásně vyžehlené a složené, kus za 6 korun!). I děti, které se občas snaží člověku všemožnými způsoby něco vnutit ke koupi, jsou nakonec slušné: když řeknu Please go away, jdou pokojně pryč.