V nějakém průvodci jsme vyčetli údajně úžasnou procházku po ochozu hlubokatánského kaňonu pod nejvyšší horou. Cílem měla být opuštěná vesnice ležící přímo na tomto ochozu. Neboli kamenné chatrče dva metry od propadu o stovky metrů dolů… Těžko se mi představují rozměry takového života. Nakonec jsme tam nedošli, protože jsme narazili na vychrtlého starého Ománce, který si naháněl zpátky domů svoje kozy. Nekompromisně nás zahnal taky. Vůbec neuměl anglicky, ale ukazoval na hodinky a na cestu zpátky. Byli jsme sice děsně zvědaví, co je tam za převisem, jestli už tam konečně bude ta vesnice, ale nechtěli jsme chlapíka dráždit. A tak jsme poděkovali a otočili to zpátky. A měl pravdu, k autu jsme došli už skoro za šera.

Další noc pro mě dopadla dobře – podařilo se mi nějak ukručet Berku, že přespíme v nedalekém kempu na vrcholu jedné z hor. Bylo to asi jediné takové zařízení široko daleko. Velice jsem si užívala to pohodlí a těšilo mě, že jsem zaplašila vidinu noci v autě… V kempu se podávala i společná večeře, a tak jsme potkali skupinu docela milých Francouzů. V noci trochu pršelo a dokonce nám byla i zima! Kdo by si to pomyslel, tady v Ománu!