Cestovní deník – Omán – Den dvanáctý
Ráno jsme zjistili, že jsme tak vysoko, že kolem nás plujou malé obláčky. Ne že by byly nějak pěkně tvarované, spíš to vypadalo jako kusy mlhy. Sjeli jsme zase z hor dolů a tam jsme s překvapením zjistili, že opuštěná kamenná vesnice – ta, za kterou jsme putovali první den v horách – se nachází asi 200 m od cesty. Není mi sice moc jasné, jak vycházka mohla být z jedné strany označována za tříhodinovou a z druhé strany za jednohodinovou, ale asi to je jedno. Obrázek o nějaké opuštěné vesnici jsme si udělat mohli. Hrubé šutry, jaksi poskládané na sebe do docela rovných stěn, pospojované něčím, co vypadá jako bláto, a nebo ničím. Malé kostky, nepříliš prostorné, s ještě menšími okny. Spousta staveb byla už lehce zřícená.
Malá epizoda: chtěli jsme si dát kávu, usadili jsme se tedy před restaurací a čekali na obsluhu, když přišel starý chlapík a začal cosi gestikulovat. Nakonec jsme vyrozuměli, že chce přesunout stůl do stínu, a tak jsme mu s tím začali pomáhat. Pak přišel číšník a řekl nám, že kávu už nemají. Rozhodli jsme se přesunout se jinam, ale to byl zase zmatený náš spolusedící domorodec. Divil se, a když jsme řekli “káva, káva”, pochopil a mávnul na nás, ať ho násludujeme. Vedl nás úžasnou zkratkou, uličkou mezi domy asi tak 75 cm širokou, kterou by se skoro dalo považovat za společný odpadkový koš. Ale k další restauraci jsme se dostali velmi rychle. Chlapík to rovnou domlouval za nás. Ale ani tady kafe neměli nebo nedělali nebo nevím… Tak jsme si to mašírovali za domorodcem dál. Netřeba dodávat, že jsme měli společná asi tak dvě slova: coffee a šukran, anglicky káva a arabsky děkuju. Cestou jsme zjistili, že náš průvodce má ty nejrozežranější paty, co jsme tu zatím viděli. Na pedikůře by potřeboval pobýt tak asi celý týden. Ale to je náš problém, rozhodně ne jeho. Nakonec třetí podnik už kafe měl, a tak nás tam zanechal a zase si to odkráčel pryč. Takhle laskavých lidí je tady děsně moc.
Odpoledne jsme se chtěli přesunout přes hory zase k moři. Cesta začínala nevinně, dokonce po zbrusu nové asfaltce, ale pak jsme minuli stavební grupu přímo v akci a začala pravá zábava. Teda, jak pro koho. Berka bravurně řídil do všech těch strmých šplháků i sešupů, já tam seděla trochu zelená a přála si, aby už to celé bylo za námi. Trochu pocit jako na horské dráze: super zážitek, dobře se o tom bude vykládat, ale vážně by bez toho nešlo být? A přitom to vlastně nic moc nebylo, říkám si teď. Jimmy jel úplně bezvadně, když ho Berka přepnul na čtyřkolový pohon, krásně lezl do svahů a pomalounku se sunul dolů, ani se moc brzdit nemuselo.
Cesta podél pobřeží byla dobrou průpravou, bez ní bychom asi byli úplně konsternovaní a kdoví co všechno. Takhle jsme čučeli jen tak středně. Je úžasné, kudy všudy ti Ománci vyjezdili cestu. Člověk se takhle dívá do prudkého údolí a vidí několik nespojitých ostrých obloučků a ví, že to je jeho cesta a že všechny ty viditelné kousky jsou někde mimo náš dohled pospojovány v nějakých příšeráckých zákrutech a propadech. I povrchy byly docela proměnlivé. Nejčastěji to je jakási uježděná zemina, kde je většina šutrů už zaježděná nebo odmetená mimo koleje. Ovšem místy je šutrů mnoho a čím víc se po nich jezdí, tím víc vystupují na povrch. Takže to je veliká drkotanice. V některých kritických místech, kde se hodně zabírá nebo brzdí, se uježděná zemina mění na vrstvu prašanu, a to je taky legrace – víc to za autem práší a hůř se po tom jede. A v jiných kritických místech Ománci – ó, ať žijou! – udělali i několik metrů betonové cesty, tak to je po tom všem marasmu docela luxus a potřebné ujištění, že vše dobře dopadne. Už jsme si docela zvykli, že často nemáme nejmenší tušení, jak cesta bude pokračovat za vrcholkem, ale teď nás velice zmátl i sestup. Suneme si to pěkně zostra dolů, cesta se vine podél skály, na jejím rohu mírně zahýbá a pak už není – místo cesty tam je prostě jezírko. Myslím, že jsme oba zažili velmi dlouhou sekundu nebo dvě, kdy jsme si říkali: Aha, cesta mi uprostřed kopce končí. Co se s tím asi tak dělává… A pak nám oběma docvaklo, že vlastně vodou se jezdit dá a že to nejpíš jen znamená, že tam něco přeteklo do cesty. A skutečně. Z jezírka se vyklubala větší kaluž, co se lehko dala přejet. Pro další cestu to bylo důležité poznání…
Navečer jsme dojeli do města Al Rustaq, kde jsme povečeřeli u Pakistánců, Berka poprvé ochutnal mutton neboli kozí (velmi dobré), pak jsme se stavili na internetu, kde na nás čekali velmi veselé emaily, zejména od kolegů, tak jsme všem hned zatepla napsali o tom všem dobrodružství, co jsme zažili. Ač jsem si předtím připadala utahaná a zdrchaná, u emailu jsem ožila – asi jsem si taky začala připadat trochu jako hrdina, a dokonce jsem pak Berku vyzvala, aby mi ukázal, jakže přesně si představuje to spaní v autě. Samotnou mě to překvapilo, jak jsem se uvolnila. (Asi mělo vliv i to, že nám říkali, že v Al Rustaqu není skoro žádný hotel…¨) Berka byl udivený, ale zkusil nachystat jedno lůžko a já si do něho ochotně lehla. Ukázalo se, že se do něho vejdu asi tak od hlavy po kolena, a Berka uznal, že si to představoval delší. A taky projevil přání se ten večer vysprchovat – takže nocleh v hotelu. Ufff, to byla úleva, uvolněnost neuvolněnost, byla jsem děsně ráda, že idea nocování v autě aspoň pro tentokrát padla. A podle našich plánů už taková možnost už ani neměla nastat. Jéé!! Mně to vůbec nemrzí, já totiž nejsem žádný romantik, je mi holt třicet a už jsem na ty jistoty.