Chtěli jsme se cestou zastavit v Berkově jmenném městě Barka, ale tam taky pršelo. To pak ani jeden nemá chuť vylejzat z auta, ať se to tam jmenuje jak chce. Jelikož pršelo i dál v Maskatu, tak jsme zalezli do macatého nákupního centra, abychom konečně důkladně obhlídli všechny dostupné lahůdky, pochutiny a zvláštnosti. Už jsme u toho začali plánovat, co bychom si rozhodně rádi přivezli s sebou domů. Kritická otázka u všech těchto suvenýrů bude velikost – jak tady jsou hodně velké rodiny, tak supermarkety pro ně chystají i hodně velké balení od všeho. A to je přesně ta velikost, co imponuje Berkovi. Když už čistý máslový tuk ghee, tak rovnou dvoukilové balení, že. Já tam pak skučím u regálu a říkám: Všiml sis, Berko, že mají i půlkilovou plechovku? Ale to je marné. No uvidíme, hlavní nákupy nás čekají tuto sobotu, snad to ve zdraví přežijeme.

No tak přesně na toto jsem se Mubaraka nezeptala. Byl to takový laskavý a usměvavý člověk, zdál se mírný jako ovečka, potěšený naší přítomností v Ománu a ničím nevybízel k impertinentním dotazům… Poseděli jsme asi hodinu v kavárně nějakého luxusního hotelu a vedli slušné a příjemné řeči – zejména o Ománu a cestování. Mubarak pracuje jako inženýr u námořnictva a zrovna má na starosti zakládání střední školy inženýrské. Hodně cestuje, i do Evropy, tak snad mu jeho pohostinnost někdy oplatíme. Taky jsme se od něho dozvěděli, že většina Ománců má šanci znát Českou republiku, protože nějaký Čech byl trenérem jejich národního fotbalového mužstva a vedl to dobře.