Cestovní deník – Omán – Den patnáctý
Já už jsem snad z té dovolené unavená, nebo co! Ráno jsem byla tak zdechlá, že kdyby to bylo na mně, tak se nikam nejde a jen tak z posledních sil ležíme na pokoji. Ale Berka náhodou měl spoustu energie, a tak zařídil moc prima výlet, na který jsme dokonce jeli stopem. Svezl nás starostlivý pán, se kterým jsme si skoro nic neuměli říct. Ale on zastavil u známého, co umí trochu anglicky, a proběhla asi tato debata:
Náš řidič svému známému: Mám tady dva stopaře, prosím tě se jich přeptej, jestli skutečně jedou do Taqah, já se s nimi nemám jak domluvit. (To sice říkal arabsky, tudíž jsme tomu neměli rozumět, ale bylo to úplně jasné.)
Jeho známý na nás anglicky: Kam jedete?
Já anglicky: Do Taqah.
Známý našemu řidičovi arabsky: Do Taqah.
Přesně jak jsme se obávali, řidič nás odvezl do Taqah a tam to obrátil zpátky. Tak si doufáme, že si s námi moc nezajel…
Dál jsme pokračovali pěškostopem, což obojí šlo velmi pěkně, do Khor Rori – krásné zátoky se sladkovodními jezírky i mořem. Původně to býval důležitý přístav pro obchod s kadidlem, ale dnes už jsou z toho jen vykopávky. Okolo jezírek se pásla spousta koz, asi tak stohlavé stádečko, střežené jedním apatickým staříkem. Kozy vydávaly úžasné zvuky – když se člověk zastavil a ztišil, bylo slyšet jen mnohonásobné škubání, kousání a uždibování. Zahlédli jsme i pěkně zblízka velbloudy, ale zatím jsem si je nepohladila, achjo. Je to fascinující zvíře: šine se pěkně pomalinku a rozvážně (nebo spíš líně?), občas hluboce zachrčí, má krásně chlupatá rozšiřující se kopyta, skoro jako takové trepky. Berka navíc vypozoroval, že zadní nohy má nějak divně přidělané a že je zázrak, že to drží pohromadě.
V zátoce jsme si dopřáli vydatné a nerušené koupání. Byli jsme tam jen my, krabi všech velikostí, živé škeble, mrtvé ryby jednoho druhu a vlny. S vlnami to byly staré známé rozkoše – ony nás valchovaly, jak se jim chtělo, a nám se to líbilo. Úplně největší vlna mi dokonce sebrala a pohřbila sluneční brejle a ještě se mnou šmejkla o dno tak, že jsem si o písek odřela koleno. No prostě balada! Berka se nám tam trochu celkově připálil, ale aspoň dorovná ten rozdíl – už teď se zdá, že jeho obličej a předloktí patří mouřenínovi a zbytek těla středoevropanovi.
Stop zpátky šel stejně snadno jako tam, akorát nás to stálo jeden rial. Totiž chlapík zastavil a říkal: Jo, jedu do Salalah, kolik mi za to dáte? A já nepřipravená jsem navrhla nejmenší možnou částku (do halířů bych nešla…). Řidič protáhnul obličej, že je to málo a já krčila rameny, že klidně může odjet a my si stopneme někoho jiného. Už už jsem šla pryč, když naši nabídku přijal, chacha, a se spoustou řečí nás odvezl až k hotelu.
Veliký blahobyt navečer: šli jsme si pro vyprané a vyžehlené prádlo do laundry!! Je to tak snadné. Jeden den prádlo doneseme a za 24 hodin ho máme nachystané v balíčku. Papírek na to žádný nedostaneme, je samozřejmostí, že se nám prádlo vrátí všechno a že by si nás pán nepamatoval, to taky nehrozí. Takových provozoven jsou tu mraky a jistě to je prima práce: prádelník (vždycky jsme tu viděli muže v této profesi) totiž má svůj obchod normálně mezi jinými a tak žehlí a u toho vidí krásně na ulici, může pozorovat dění, kámoši si můžou k jeho dveřím dát židličku a klábosit tam s ním, zatímco on pracuje. Vyprání a vyžehlení jedné košile stojí 100 baiza (6 Kč) a kalhoty 200 baiza. Neodolatelné!!! A jako bonus můžu prádelníka počítat mezi známé a každý večer, když jdeme kolem, mu zamáváme.
Večer opět macatá večeře, která začínala nevinně a končila nacpanými pupky a ještě přebytky ke snídani. Bylo to v restauraci, která inzerovala, že dělá arabské a jemenské jídlo. Když jsem se ptala, co přesně je jemenské, číšník mi z těch asi 15 jídel v lístku ukázal na jedno… Tak si ho Berka dal a odhadoval to na pečená žebra z ovce.
