Cestovní deník – Omán – Den sedmnáctý

Na dnešek jsme už nic rozsáhlého neplánovali, přeci jen poslední den v Salalah. Zejména jsme nakupovali suvenýry a dárečky: ománskou chalvu, ještě trochu kadidla, k tomu už taky i keramický kelímek na jeho pálení (který vypadá jako by ho dělal úplný neumětel, teda všechny tak vypadají!), uhlí, na kterém kadidlo doutná a tak. A pak se Berkovi stalo, že zatoužil po šátku (když pravou ománskou čepičku jsem mu rozmluvila, teda on říká, že jsem mu ji zakázala…), který si tady na jihu domorodci vážou na hlavu do všelijakých turbanů. Obchodníci byli děsně ochotní a mohli se přetrhnout, aby si Berka koupil šátek zrovna u nich. Už trochu zavírali, blížilo se poledne, ale například jeden chlapík velmi ochotně znovu pracně odemknul svůj krámek, jen aby nám ukázal, že černý šátek stejně jako jeho kolega vedle nemá.

Nakonec se to zdařilo, dokonce jsme i pidismlouvali, stylem: A kolik že jste říkal že stojí? Tři rialy? Asi běžný způsob, neboť obchodník se zatvářil jako že mu řežeme nohu, když říkáme cenu o půl rial menší, ale že teda jo. Pěkně to Berkovi narafičil na hlavu, v rámci přesvědčovací kampaně, a Berka už si to tak nechal. Dokonce s tím šel asi 500 metrů po ulici, ale asi jsem se netvářila moc nadšeně (já! nikoli domorodci, které by údajně uráželo, když se jim turisti navlíkají do jejich oblečení), a tak si to pak sundal…