U Katina baráku jsme pak zažili naše první svítání v Ománu. To se nestává moc často ani v Čechách, to je fakt. Slunce vyskočilo na oblohu velmi spektakulárně – akorát mezi dvěma horami. Kate nás hned po ránu ohromila svým novým projektem (chtěla nám věnovat velký plakát polepený fotkami z Ománu), ale bohudík z toho sešlo, kdoví proč, a dostali jsme jen mýdýlka jako dárek. I to stačilo, abychom byli dostatečně zmatení. Kate byla milá a velmi nápomocná, ale asi na obou stranách byla trochu radost, že se loučíme. Nás to rozhodně těšilo… takoví jsme nevděčníci…

O tyhle všechny čísla a fakta ale vůbec nejde, myslím. Pro mě byl hlavní celkový dojem z tohoto místa. Z dálky se mešita zdá trochu nijaká – macatá stavba, která mě při pohledu z cesty skoro ničím nezaujala. Ovšem jakmile člověk vstoupí, začne žasnout. Impozantnost se tu snoubí s jednoduchostí, zblízka zaujmou krásně propracované detaily, řemeslná dokonalost i kvalita materiálů je velmi zjevná. Na ničem se tu nešetřilo – jak materiálně, tak duchovně. Celé uspořádání má v rámci islámu svůj symbolický význam. Člověk se tam cítí trochu nepatrný, ale zároveň je mu tam milo – velmi vznešené místo, ale jaksi lidské…No jsem z toho úplně nadšená, to je asi tušit.

Ještě jsme si u této mešity uvědomili, že stavby podobného rozsahu a významu už dnes moc nevznikají, zejména ne v Evropě. Toto si může dovolit sultán z docela dobře situované země, ale asi ne vláda v nějaké demokratické zemi, kde by se musela zodpovídat z toho, kolik to stálo a proč to vůbec vzniká.

Odpoledne jsme se vydali na hlavní nákup suvenýrů, zejména jedlých. Pořídili jsme například: ghee (čistý máslový tuk, dobrý do teplé kuchyně i na výrobu sladkých kuliček), tahini (sezamová pasta, která se používá na výrobu hommosu, takové omáčičky z cizrny, která se pak jí s plackami, mňam), růžovou vodu (voda s extraktem z růží, v Ománu jí postřikují hosta před pohoštěním, aby se osvěžil, kromě toho se využije i kuchyni), placku z čistého meruňkového protlaku (to ještě musíme zjistit, co s tím), datlové zákusečky (protože datle jsou tu málem jako národní jídlo, rozeznávají jich tady 200 druhů a mají na ně i speciální trhy a prodejny) a všelijaké koření – pěkně zelený kardamon, indickou kořenicí směs masala, šafrán, něco neznámého, zelený fenykl, co se tu kouše po jídle pro dobré trávení a pěkný pocit v puse a mě to děsně baví, zátar, což je nějaká směs, ani nevím čeho, ale kamarádka Olča mě na to naučila, a kdoví co všechno ještě… Při odjezdu se ukázalo, že nám baťohy ztěžkly asi o 10 kilo.

V Suru přišlo – nelze to nazvat jinak – šťastné shledání s Jeddem a Andreou. Ač nám dali úplnou volnost a nestarali se o to, kde jsme a kdy se vrátíme, asi se jim přece jen trochu ulevilo, že jsme se v pořádku vrátili. Stejně jako nám… Společně jsme povečeřeli v Turecké ovci, dobrý název, že? Akorát se mi tam těžko hledalo nějaké málo masité jídlo, byla to samá ovce, kupodivu.