Prohlédli jsme si také pořádně dřevěnou loď zvanou dhow, kterou tady v Suru staví pro sultána. Je to pro Sur tradiční obor a jsou stavěním takových lodí vyhlášení. Tato byla moc pěkná – ze solidního dřeva, s krásně klenutým břichem (nebo jak se spodkům lodi říká), decentně zdobená vyřezávanými motivy. Opět výborná ukázka solidního řemesla. Okolo lodi bylo docela rušno, ale přímo na lodi nikdo nepracoval. Dovolili nám loď si nejen prohlédnout a vyfotit, ale také si do ní vlézt. Úžasné! Kde v Evropě by se toto mohlo stát? Těší mě pomyšlení, že jsem stála na lodi, po které se bude jednou prohánět Jeho Veličenstvo Sultán Qaboos.

Navečer jsme vyrazili i s Jimmmym na pláž v Ras Al Jinz, kde je možné pozorovat želvy, jak kladou vejce. Jedná se o nějaký zvláštní druh želv a celá tato pláž je chráněná, protože je to jedno z mála míst na světě, kde se tyto želvy líhnou. Je tu zřízena kancelář pro turisty, která celé to pozorování jaksi organizuje. Za želvami lze vyrazit s průvodcem v noci, kdy kladou vejce, a nebo brzy ráno se může člověk vydat na pláž sám, aby třeba zahlédl čerstvě vylíhnuté želvy, jak se sunou do moře. Hlavní sezóna je červenec a srpen, to bývají k vidění až stovky želv.

Noční prohlídka želv měla podle chlapíků v kanceláři začít v 22 hodin. Že začala o půl hodiny dřív, jsem poznala podle toho, že postupně všechna auta ostatních turistů začala startovat a odjíždět směrem k moři. Vyskočila jsem, naházela všechno do Jimmyho, odjela pro Berku, který zrovna v umývárně fotil můry, a mazali jsme za nimi. Auta jsme našli zaparkavaná asi 200 metrů od tábora, haha, a skupinu turistů jsme ve tmě našli podle baterky, kterou mával průvodce. Po chvíli škobrtání o keříky a písečné hrby jsme je dohonili a zjistili, že se ještě nic neděje. Zatím průvodci procházeli po pláži a hledali nějakou želvu z moře vylezlou. Nakonec jednu našli a my všichni jsme se kolem ní nahoufovali a svítili jí do obličeje. Želva byla pěkně macatá a veliká, ale asi jsem z toho moc radost neměla. Zdálo se mi, že jí otravujeme život. Před námi žádné vejce nenakladla a jen se urychleně sunula do moře. Nikdy mi nedošlo, že želva je pro pohyb v písku tak špatně zařízená – je těžká a musí se odstrkovat svýma ploutvema, nebo co to má za tlapky. Vzniká za ní velmi zajímavá stopa. Poprvé za celou dobu v Ománu jsme se také potkali s větší skupinou turistů a chvílema nás to dost nebavilo…