Cestovní deník – Omán – Den dvacátý
Ráno jsme vstali ukrutně brzy, v 5.20, ale malé želvy jsme neviděli. Ale to vůbec nevadilo. Ono takhle být na pěkné pláži obklopené skalinami a pozorovat východ slunce nad mořem taky není úplně k zahození. A místo želv jsme mohli pozorovat různě veliké kraby, kterých tam běhali stovky, ale naštěstí se před námi dostatečně včas schovávali – zblízka by se mi možná tolik nelíbili, mají takové pavoukovité pohyby…
Úplně romanticky jsme posnídali na pískovcovité skále s výhledem na moře, nojono, poslední ráno v Ománu. Dostali jsme tam takový výborný nápad: uděláme si společné foto. Berka postavil stativ asi 15 metrů od skály a nastavil samospoušt. Pak měl 10 vteřin na to, aby se vydrápal na skálu a naaranžoval se vedle mě jakoby nic. Až docela pozdě mi došlo, že to si nestihneme…
Pak už nás čekaly samé praktické úkoly: vrátit se včas do Suru, nechat naleštit Jimmyho, sbalit se, vyzdobit byt Jeddovi a Andree (to měl jako být dárek, že jim tam navěšíme balónky a barevné hady, budou totiž v březnu slavit Jeddovy narozeniny a taky se budou brát). Všechno jsme krásně stíhali, i rozloučení s Jeddem a Andreou jsme náhodou načasovali do jejich přestávky ve škole.
Cestou autobusem do Maskatu jsme si začali připouštět, že dovolená končí, a naše myšlenky se pomalu začaly vracet k českým reáliím. Ale ještě to nebyl definitivní konec dovolené, protože nás čekala večeře s Mubarakem a Kate. Myslím, že si můžeme říkat, že jsme s Berkou uspořádali setkání ománských členů Hospitality klubu – když je tu (teď už) 5 členů a dva z nich se sešli. Byl to ostrý střih – najednou jsme zase ocitli v přepychovém světě. Mubarak nás naložil do svého BMW a odvezl do hotelového komplexu v nóbl čtvrti. Kate s jejím mužem Gregem už na nás čekali v restauraci, kterou Mubarak vybral – jakýsi luxusní podnik s mezinárodní kuchyní, s děsně úslužným personálem, s živou hudbou a odpovídajícími cenami. Debata se vyvíjela docela pěkně, všichni jsme byli takoví milí a společenští lidé a vůbec…
Nejvíc mě potěšilo, že na samý závěr naší dovolené máme opět možnost se setkat s domorodcem a ptát se na všechno možné, co se nám za tu dobu pobytu v hlavách vylíhlo a neujasnilo. A Mubarak to všechno věděl, to bylo úžasné. Už víme, zda bude sultánova loď mít nahoře kabinu nebo ne (vsadili jsme se totiž s Berkou), proč se tady obchůdky jmenují coffee shop a přitom žádnou kávu nemají (tradice, přičemž po kávě často není poptávka a tak není), proč se tak často v jménech firem objevuje jménou Mazoun (starý název pro Omán) a spoustu jiného. Moc příjemné setkání v tomto ohledu. Všichni se navíc mohli přetrhnout, kdo bude platit a k Mubarakově roztrpčení vyhrál Greg, který to udělal pokoutně. Nám nezbylo než děkovat a zvát je houfně k nám do Evropy. Mubarak nás pak odvezl na letiště, ale aspoň to měl cestou domů, to nás trochu uklidnilo. Lidé jsou tu tak laskaví. Těsně před půlnocí jsme na schůdkách letadla zamávali Ománu a odletěli zpátky do zimy.
