Smlouva o vyklizení

Jistě jste už zvědaví, jak to dopadlo. Doufali jsme si, že to Stoklobáskovi někdo vysvětlí, že mu my ustupujeme a dáváme mu rozumný termín. Nevysvětlil. Takže dohodu nepodepsal a bude teď na Kemerkovi ho vystěhovat silou.

Jinak jsme si hodně přátelsky pohovořili o situaci. Asi se s Kemerkou budou napadat. Kemerka popohnal to, aby mu dali střechu nad hlavou do dražby (něco dluží a vymáhání se prý vleklo), Stoklobásek zase zažaloval Kemerku, že v jejich rozvodu vydal špatnou expertízu. Také prý dá žalobu na to, jak je rozvedli, aby dostal další věcné břemeno na náš pozemek. Svět by se nám nezhroutil, ale myslím, že by nebylo pěkné, kdyby deset let po rozvodu při vyhrál.

Poté, co jsme se po hodině ujistili, že to nepodepíše a že opravdu potřebuje, aby náš pozemek byl společný, jsem zahájil ústupový manévr – řekl jsem mu, že na vrata dáme zámek (a jemu klíč (zatím)) a že jsme přišli posekat kosou zahradu. To ho zaujalo natolik, že se vším souhlasil a chvíli nám asistoval. Pak už jsme se bavili jako normální lidé, bylo to příjemné. Říkal takové ty řeči o tom, že se taky v Bukovině učil síct trávu a že se mu sousedi smáli. Pak si škodolibě prohlédl kosu, ale zjistil, že je dobře naklepaná a tak uznal, že to nečekal. I u sečení chvíli byl, komentoval spíš Červenáčka, který se to teprve učil. Ale velmi opatrně, spíš se chtěl po sousedsku družit.

Bohužel ho to pak přestalo bavit a tak zašel domů. Po chvíli se vrátil, úplně změněný, a zakázal nám jít pak domů přes “jeho” dvůr – máme jít horem. Takže jsme to večer obešli a rozhodli se, že se mu to vymstí. Asi je to dobře.