Jak dopadla Drakiáda

Bylo to legrační. Je už tradicí, že když jdeme pouštět draka, nefouká vítr. Sešlo se tam asi dvacet draků. Každý z nich s sebou přivedl jednoho nebo dva dospělé a vždycky alespoň jedno malé děcko. Až na mě, ovšem. Náš drak byl největší.

Skoro všichni draci až na asi dva, byly kupované. Prostě rodič chmátl v penny marketu do regálu a bylo to. To mě mrzelo, bylo to jak někde ve výkupně plastů a nemělo to ducha. Nevím proč jsem si představoval, že všichni otcové budou makat na tom, aby svým ratolestem udělali toho nejbáječnějšího draka pod sluncem. Přeci jsme na dědině, ne? Nikoho neodsuzuji, ale fakt jsem čekal, že dvě třetiny draků budou po domácku vyrobené.

Samotné pouštění doslova probíhalo. Vždycky někdo vzal draka na krátko a metal si to po poli. Když běžec zpomalil, drak přistál. Tak tam vždycky několik lidí běhalo sem a tam. To ve neoddiskutovatelná výhoda bezvětří, že můžete draka pouštět jakýmkoliv směrem. Našeho draka bylo ještě třeba vyvážit – přivazoval jsem na něj kamínky. A ohon by bylo nutné prodloužit. Až bude vítr, doladím ho a pak bude létat excelentně.

Když se všichni unavili, proběhlo vyhodnocování, spojené s občerstvením. Náš drak vyhrál dvě ceny. Připadal jsem si jako cvok, když jsem je přebíral. Zjevně se nepočítalo, že budou soutěžit děti nad deset let. Výhry jsem rovnou dal Verče, co nám draka pomáhala namalovat. Kdyby neměla z domova už dva kupované draky, tak by jistě byla naší závodnicí rovnou.

Nakonec jsme se seznámili s pořadatelkou. Začíná v Bukovině rozjíždět různé akce. Často, ale nejen, pro děti. To je dobré, nabídli jsme se jako spolupracovníci. Asi jim uděláme webové stránky, formu i obsah.

A Jana mě chce uvrtat do toho, abych pro začátek dělal po vesnici satana. Inu proč ne. A pokud půjde za anděla, mohla by to být dobrá bžunda. Satana jsem nikdy takto cíleně nehrál, musel bych to nastudovat. Nemáte nějaké dobré tipy?