Jak dali pravou svíčkovou do jelit
Líbí se mi pořad Ano, šéfe. Zdeněk Polreich tam hraje roli svědomí, říká to co vidí jen málokdo: že se u nás v restauracích často vaří sračky ze sraček. Vnímal jsem Polreicha jako evangelizátora myšlenky, že kvalita surovin je důležitá a že se skvělé jídlo dá postavit jen na dobrých součástkách.
Včera jsem byl v Interspáru. Ze všech koutů na mě čuměl nadživotní Polreich, loudil ďábelský úsměv a podsouval mi, že na kvalitě surovin záleží. Hned jsem s nadějí vstoupil s tím, že si koupím suroviny na vaření.
Polrajch na mě koukal, když jsem si četl, co je na křehkých krůtích prsech tak křehkého: je tam voda, stabilizátory, dochucovače, snad i škrob… fůj.Vykukoval i když jsem znovuoběvoval rostbíf. Rostbíf vždycky byl, je a (pokud nás marketingoví mágové nedostanou) bude kus svíčkové (pro jistotu, to je to jemné drahé hovězí maso), šetrně opečený. Ve Spáru “U polreicha” je to cosi v plastu, co vypadá jako sekaná v nádražce, kde jako první surovina je uvedeno 65 % hovězího masa. Těch 35 % jsem už dál nezkoumal.
Dál jsem se nedostal.
Vím, co jsou obchodní řetězce. Měl jsem za to, že jsem pochopil i Polreichovu misi. Ale jejich spojením je to jako byste namleli svíčkovou do jelita. Bude to zase jen jelito, jen bude o něco větší.
Škoda, mohli jsme mít v Čechách kulinárního evangelizátora, ale zaprodal se. Snad za pár let přijde někdo další.
Tak si alespoň zazpívejme jednu klasiku od Aralainu:
Pro trochu peněz slávy a úsměvů jednou se ohneš už nenarovnáš Nejsi sám sebou při vstupu na scénu jak tohle smazat se zbytečně ptáš
To co bylo nechává stopy nečekaný to co bylo nedá spát, chtěný i nevítaný to co bylo odchází, vrací se znenadání to co bylo nezmizí, máš to spočítaný