Den 3. – středa 25 Apr

Ráno jsme si jen poskákali trampolínu, naposledy obešli zahradu a rozloučili se s Ninou. Emoce se rychle střídaly – radost ze setkání, smutek z brzkého loučení, naděje, že se ještě někdy uvidíme, radost nad tím, že takoví lidé vůbec existují…

A hurá na ementál!! Teda chci říct do Švýcarska. Scenérie se proměňovala: nejdřív podél macatých Alp, dramatickou krajinou, samá výška, šutry, strmost. S takovým výhledem jsme ještě v Rakousku i obědvali (jako místní speciality nám doporučili sýrové špecle a cosi jako knedlo-vepřo-zelo).

Pak nížinou podél řeky, až jsme dorazili do Švýcar. Cestou nás zaujala jedna zvláštní stavba a právě jsme potřebovali zastavit na kafíčko – a ejhle ono se z toho vyklubala slavná tržnice od ještě slavnějšího architekta Hundertwassera. Jeho obytný dům ve Vídni už jsme viděli a moc se nám líbil pro svoje veselé barvy, nerovné linie, hravost. To vše bylo k vidění i tady. A prý se právě proto budova jako městská tržnice neujala, protože lidé sem jezdili koukat a ne nakupovat. Tak je to dnes jen takový prázdný prostor na koukání.

Další nocleh byl nad Bodamským jezerem u paní Gabrielly, o které se vědělo to, že je jí asi 50 let, je ředitelkou nějaké místní organizace sociálních služeb, bydlí ve starém farmářském domě a je dost aktivní. Předtím jsme ještě měli chvíli čas, a tak jsme se zastavili dole u Bodamského jezera. Měla jsem takovou optimistickou představu, že okolo jezera se určitě lidi rádi prohání na kole nebo na bruslích a že tam určitě bude kvalitní asfaltek a výborné podmínky. A že by bylo výborné si jezero objet na bruslích. No… Realita byla jiná, samozřejmě. Možná Bodamské jezero má kolem dokola nějakou stezku, ale jen pro cyklisty, jestli vůbec. Pro bruslaře zrovna v tom našem kousku byla nejlepší plocha na bruslení parkoviště. Ale hlavně: obvod celého jezera má asi tak 150 km, háhá… Z mého smělého projektu sešlo, pojezdila jsem si asi patnáct minut, kam až to šlo, a Berka mezitím hleděl na vodní hladinu a fotil ptactvo…

Příjezdové instrukce byly oproti předchozímu dni úplně luxusní: dostala jsem je emailem hned, když jsme si s Gabriellou domluvily návštěvu. Byly velmi detailně sepsané a dokonce k nim byl uváděný i kilometrovník s přesností na stovky metrů. Takhle v Čechách u stolu mi to připadalo trochu legrační a možná až moc podrobné. Ale zase jsem oceňovala tu systematičnost. No ale až na místě jsem se přestala divit. Je to taková průběžně osídlená kopečkovatá a lesnatá krajina. Sem tam jsou vesnice s více domy pohromadě, ale spousta dalších domů je prostě rozesetá po kopcích. Nejpíš původně farmy, kde si každá z nich trůnila uprostřed rozlehlých přináležejících pozemků. No a trefte si k jedné z takových farem! Jojojo…

Naše potíž byla, že jsme nemohli najít bod Nula, kde ten popis trasy od Gabrielly začínal. Hehe. Jezdili jsme sice po té výchozí vesnici tam a zpátky, ale žádná taková odbočka nebyla… Asi třikrát jsme se vrátili na nádraží, kde byla místní mapa a kde jsme tu naši farmu našli, ale tady všechny pokusy o překreslení selhaly. Bylo by to moc odboček, které by se těžko odhadovaly. Ani když jsme mapu vyfotili a čučeli jsme do ní ve zvětšeném měřítku ve foťáku, nijak moc jsme si nepomohli.

Nakonec jsme při asi 4. průjezdu vesnicí zahlédli takovou pidiodbočku, vypadala jako cestička ke kůlně, či co, no a to bylo konečně ono. Bod Nula. Huráá. Pak už instrukce fungovaly a byly přesně tak podrobné, jak bylo potřeba. Vydrápat se na tenhle kopec byla pro Bizona pěkná fuška. Berka statečně řídil a bylo to jak někde v Ománu, blahé paměti… Štěrkatá cesta, prudce do kopce, ostré zatáčky, kroucení se a vinutí… Navíc tmavý les okolo a řídnoucí civilizace… Tu nejpekelnější zatáčku jsme hrabali na jedničku a Bizon si na tom spálil spojku (prý, říkali pak chytré hlavy doma).

Ale vyškrabali jsme se na vršíček světa a tam nás čekal ráj… No vážně!! Jak jinak nazvat místo, kde cesta končí, kde roste šťavnatá tráva, kvetou luční kytky, kopečky se všude okolo malebně rýsují, ovečky a kravky se tam pasou a cinkají zvonečky. A na konci té cesty byl veliký dřevený dům se spoustou oken a z něho vyšla Gabriella a říká: Tak vás tu pěkně vítám, pojďtě dál, buďte tady jako doma, večeře už je připravená…

Jestli jsem den předtím byla ohromená Ninou a jejím světem, tak dnes jsem blahem málem nadnášela a byla jsem úplně u vytržení, že máme takové štěstí… Potkat tak hodné lidi a vidět tak krásná místa. Jak jinak bychom do takových končin zavítali… nebýt Hospitality klubu. No to bylo blaho!!!! Zvenku dům vypadal převeliký a starý, uvnitř ale byly nizoučké stropy a nevelké místnosti s moderním, útulným vybavením. Večeřeli jsme u prastarého dřevěného stolu, jednoduše prostřeného, pili jsme červené víno a měli jsme výhled na tisíce světýlek okolo Bodamského jezera… No to je romantika, to je kýč, co!! No jen si to představte s námi!

S Gabriellou se nám povídalo moc pěkně, ten věkový rozdíl nebyl na překážku. Moc se mi líbilo, jaká byla klidná, srovnaná a akční. Třeba sama jezdila po Německu na kole a spala u lidí z Hospitality klubu. A její způsob života mi připadal fascinující. Přes den elegantní paní ředitelka, po práci ale vyjede nahoru do svého domu a stává se z ní horalka, co se stará společně s mužem o ovce a krávy. A ještě nás ohromilo to, že dům nezamykají. Říkala k tomu, že tam zkraje byla jednou přes noc sama a bála se, tak na noc pozamykala všech šestero dveří, které ta komplikovaná stavba má. A až nad ránem se vzbudila a se smíchem si uvědomila, že zapomněla na sedmý vchod… Tak od té doby na zamykání kašle. A nic zlého se jim tam samozřejmě nestalo.