Den 2. – úterý 24 Apr

Ač počasí bylo trochu nic moc, šli jsme s Alexandrou a jejím přítelem na procházku Saalfeldenem. A bylo to báječné, protože není nic lepšího než si nějaké místo projít s člověkem, který tam žije a zná to tam. Pro nás samotné by to bylo jen nevýznamné malé mestečko, ale s Alexandrou to byl úplný luxus: tu nám řekla pár věcí o kostele, tu o zemědělských trzích, vzala nás do obchodu s místními produkty, v obchodě s čokoládou nám zařídila, že jsme něco mohli ochutnat, vzala nás na kopec s vyhlídkou, ukázala nám jeden pasívní dům, řekla legendu o saalfeldenských říčních kamenech a ty nám nakonec jako suvenýr věnovala (v jedlé podobě, hihi… vypadaly docela realisticky, takže jsem s nimi pak dělala různé fórky na lidi…).

Už hned zkraje téhle dovolené jsem měla jasno v tom, co to je luxus. Je to pro mě pozornost, čas a zkušenosti našich hostitelů. Alexandra nás vším tím zahrnula úplně vydatně. Nakonec nám taky naplánovala trasu do dalšího cíle – Innsbrucku – i se zajímavým zastavením cestou. Jednalo se o muzeum nebo spíš výstavní show podniku Swarowski, který vyrábí špičkové skleněné krystalky na šperky, dekoraci i jiné účely. Tak trochu kýčovka, snobárna, úlet a marnivost, ale za vidění to svým způsobem stálo. Kupodivu jsme si žádného skleněného medvěda ani blyštivý rámeček na fotku nekoupili…

Naše další hostitelka Nina (asi tak mého věku) v Innsbrucku o sobě na stránkách HC napsala samé záhadné a lákavé věci: Mám ráda slunce, lakování si nehtů na nohách, čokoládu, slovní hříčky, žirafy, barvy, cestování, svoje kouzelné červené kolo (které je ale teď rozbité), okamžik, kdy vysavač začne navíjet kabel, když je duše lechtána a plavání v legrační polívce. Nemám ráda čísla a pochybuju o vědě. Mám báječnou dceru, normálně tvarovaného psa, neumím zpívat, neumím vařit, mám ráda svoji zahradu, ráda potkávám lidi z celé planety, někdy jsem zmatená a nepořádná, ale šťastná, někdy mi je těžko rozumět, protože mám podivně uháčkovanou mysl…

Možná to sedí, že takováto bytost rezignovala na pokus napsat nám, jak se dostaneme k jejímu domu. Prostě poslala jméno ulice a mnoho omluv a doufala si, že se snad doptáme… chááchá… Tak jsme nejdřív našli internetovou kavárnu, tam jsme si ulici našli na mapě, já si překreslila trasu (dnes už legendárním způsobem, který se pak ještě několikrát osvědčil: vlastně to byla jen jedna klikatá čára, která se ke konci párkrát rozvětvila, a dvě značičky pro koleje a řeku). Nikdo jiný by z toho nic nevyčetl. My jsme – po několika málo zamotávkách – nakonec Ninu našli. I tak mi to přišlo jako úspěch.

A teď přišel ten senzační moment, který jsme pak ještě dostkrát zažili. Odjeli jsme ráno ze Saalfeldenu, měli jsme ještě plnou hlavu milé Alexandry, užili jsme si krystalků, poběhali jsme trochu Innsbruck, hodně jsme řídili a někde se zorientovávali se… no prostě takhle v sedm večer jsou hlavy nabité velmi a vlastně jsme hrozně unavení… Ale místo vidiny odpočinku víme, že se budeme seznamovat s novým člověkem a novým prostředím a nic nelze předpokládat. Takže ještě přičítáme lehké napětí a zvědavost.

A pak – ostrý střih a my jsme v novém světě, ten starý je zapomenutý a všechno začíná jakoby odznovu a zase je to VYNIKAJÍCÍ. Nina pro mě byla moc krásná osoba, spontánní, impulzívní, charismatická, lehce chaotická, milounká, otevřená, hovorná, bezelstná… Takové čisté stvoření. Živí se ilustrováním dětských knížek, kde vytváří celé malé světy, barevné a veselé, plné drobných detailů. Také má dceru, která vypadala přesně jako obrázek od Niny: pihatá, s výraznýma očima a kudrnatými rezavými vlásky. Nina potvrzovala, že jí to říká hodně lidí: že její dcera vypadá, jako kdyby si ji sama nakreslila.

Dům Niny byl taky kouzelný. Z ulice vůbec nebyl vidět přes hradbu keřů a stromů. Ale jakmile člověk vstoupí do zahrady, octne se jakoby v pohádkové říši. Domek lehce ve stylu anglického venkova, starý a omšelý, ale příjemný, a hlavě obklopený krásnou zahradou – takovou, kterou nelze obsáhnout jedním pohledem, takovou, kterou člověk musí prolízt a prozkoumat, aby zjistil, co všechno nabízí… Spousta zákoutí, klikatých cest, schůdky, lezací stromy, houpačka, houpací síť, posezení ve stínu, trampolína… všecko možný. Balada. Výborně jsem se tam nalítala se psem.

Uvnitř domu to byl trochu chaos, ale takový ten milý. Děsně moc věcí, ale jaksi zajímavě tam dotvářely atmosféru. Hodně jsme se o tom s Ninou bavily: jak ona by ráda byla zorganizovanější a ráda by v domě měla větší pořádek. A já zase o tom, jak můj (asi strohý) smysl pro pořádek mi zabraňuje vytvořit takové to věcičkové a polštářkové útulno… Nina velmi obdivovala můj přípravný sešit na dovolenou, kde jsem si dala dohromady, který den kde u koho spíme a co o těch lidech víme a jak se k nim dostat. Taky jsem na toto dílo byla dost hrdá. Ale lepší pak bylo objevit, že se s Ninou i přes ten velký rozdíl v pořádkumilovnosti a systematičnosti máme kde potkat – v ulítlém a hravém humoru… Juhůůů.