Jak to celé začalo

Dovolenou jsme už děsně moc potřebovali. Už rok a půl jsme nepřerušili práci na víc než jen pár dní. Začínala jsem si připadat taková vytřeštěná, kdeco mě stresovalo a nechtělo se mi ani moc hýbat… samé divné věci!

Tak jsme uvažovali kam vyrazit. Daleko nebo blízko, letadlem nebo autem, do velikého tepla nebo do menšího tepla… I tohle rozhodování mě unavovalo – divže bych nenavrhovala, že si koupíme zájezd k nejbližšímu moři…

Ale díky Berkově rozhodnosti se plány začaly rýsovat. Pojedeme Bizonem (pro Berku Mulcem, pro ostatní prostě autem), protože tenhle druh dovolené ještě neznáme. Budeme si moci jet, kam budeme chtít. A s sebou si budeme moci nabalit spoustu užitečných věcí, chacha (k tomu se ještě dostanu).

A když Evropa (abychom většinu času jen neseděli za volantem), tak proč nevyužít náš báječný Hospitality Club, který tu má tolik členů. Kdo ho ještě nezná: je to internetový cestovatelský klub, kde si tisíce lidí z celého světa můžou mezi sebou domluvit cokoli, zejména ale setkávání, prohlídky měst, památek, zvířat a všeho, společné výlety, ubytování doma, výměnu informací.

No a kam vlastně. Zachvátila mě nostalgie a zachtělo se mi holandských kanálů a cihlových domků, anglického ovečkovatého venkova, dánské placaté mírumilovné krajiny, elegance francouzských sídel… To všechno se Berkovi zamlouvalo a přihodil k tomu ještě Rakousko a Švýcarsko. Pak jsme si to črtli na mapě a zjistili jsme, že se to dokonce během těch tří týdnů dá i stihnout. Jen ale nesmíme nikde zastavovat.

Tak nastalo redukování a zjišťování pravých motivací. Proč člověk vlastně ve skutečnosti cestuje? Aby ochutnal místní sýry, to je jasné. Takže vyhrálo Švýcarsko a Francie, Rakousko jen jako tranzitní země (vždyť nemají nijak zvlášť proslulé plísňové syry). Myslím, že v této fázi rozhodování byl Berka ke mně velmi citlivý.

V té jarní křeči mi to zařizování přes Hospitality Club připadalo jako trochu riskantní podnik – víme od mnohých našich návštěv, jak může být těžké si něco domluvit. Přes ty všechny bohulibé řeči a úmysly je přeci jen v HC z těch 300 000 lidí hodně takových, kteří na dopisy nereagují a nejsou nijak aktivní. Takže člověk pošle email třeba 80 lidem z Londýna, odepíše mu jich jen 15 a z nich se ještě 14 omlouvá, že právě sami někde cestují.

Ale vytvořili jsme s Berkou výborný tým a šlo nám to úplně krásně: Berka procházel oblasti, kam bychom se rádi podívali, a v nich hledal zajímavé lidi. Já jsem pak těmto lidem psala emaily a snažila jsem se každému z nich napsat aspoň trochu osobní dopis.

Vybírali jsme si lidi:

• asi tak našeho věku nebo starší (ať se vyhneme studentíkům, se kterými už toho moc společného nemáme),
• v menších městech a vesničkách (protože tam nebývají tolik zahlceni návštěvami, bude to tam typičtější a stihneme to tam poznat lépe),
• se znalostí angličtiny (asi je lepší, když si s nimi můžeme i povídat),
• a hlavně se zajímavě vyplněným profilem (protože to je něco jako první dojem z člověka a funguje to docela dobře).

No to byla ale banda krásných šílenců, co Berka objevil!! Ale k tomu se taky ještě dostanu, protože jsme spoustu z nich nakonec i poznali osobně. Z těch, které jsme nepotkali, si vybavuju třeba tohohle Francouze… Ve svém profilu píše toto:

Asi jako všichni tady: nesnáším cestování a seznamování se s někým novým. Jsem starej depresák, co nemá rád lidi. Jestli nechcete přijít k újmě, držte se ode mě dál. PS: A HC nesnáším SAMOZŘEJMĚ taky

A tak jsem mu odepsala takto (a moc jsem si to užívala):

Ahoj Oliviere,

Tak brzy na viděnou (když to jinak nejde).
Jana

Na hledání a psaní padla celá jedna neděle, ale nesla ovoce velmi rychle: už během dvou dnů se nám sešlo tolik kladných odpovědí, že jsme mohli načrtnout trasu výletu. Jupííí. Euforie začínala hlodat a postupně nás celé zachvátila. Jak jsme si už konkrétně domlouvali termíny noclehů a setkání, tak jsme se začínali na ty všechny lidi moc těšit.