Cestovní deník – Omán – Den třináctý
Tak se ráno v Al Rustaqu vzbudíme a ono si prší! Fuj! Tak jsme odjeli pryč, stejně to tak bylo naplánované. A cestou pořád pršelo a obloha byla zamračená, takže jsme mohli naříkat, co jsme si to zasloužili za dovolenou… Ovšem když jsme dojeli k prvnímu místu, kde se uhánějící voda křižuje dálnici, tak to byla pěkná podívaná. Pro každého. Domorodci si vyhrnovali hávy a zkoušeli prolízat vodou, občas to někdo zkusil na kole. Auta jen zpomalila a v pohodě projížděla. Mají tu pro tyto případy ukazatele bezpečné výšky vody – podél cesty jsou bíločervené sloupky. Jakmile spodní bílá část je pod vodou, už je zakázáno vodu přejíždět. Což je taková nudná praxe na oficiálních silnicích; když člověk jede horami, tam je všechno jinak – co zvládneš, to máš…
Chtěli jsme se cestou zastavit v Berkově jmenném městě Barka, ale tam taky pršelo. To pak ani jeden nemá chuť vylejzat z auta, ať se to tam jmenuje jak chce. Jelikož pršelo i dál v Maskatu, tak jsme zalezli do macatého nákupního centra, abychom konečně důkladně obhlídli všechny dostupné lahůdky, pochutiny a zvláštnosti. Už jsme u toho začali plánovat, co bychom si rozhodně rádi přivezli s sebou domů. Kritická otázka u všech těchto suvenýrů bude velikost – jak tady jsou hodně velké rodiny, tak supermarkety pro ně chystají i hodně velké balení od všeho. A to je přesně ta velikost, co imponuje Berkovi. Když už čistý máslový tuk ghee, tak rovnou dvoukilové balení, že. Já tam pak skučím u regálu a říkám: Všiml sis, Berko, že mají i půlkilovou plechovku? Ale to je marné. No uvidíme, hlavní nákupy nás čekají tuto sobotu, snad to ve zdraví přežijeme.
Odpoledne jsme konečně nechali umýt Jimmyho, už začínal být nelegální (rozuměj špinavý velmi) a zaparkovali ho u Kate. Jak je dobré znát aspoň nějakého živáčka v hlavním městě. Jí to nic neudělá, když se každé ráno podívá, že tam Jimmy v pořádku stojí, a nám to velice pomůže. Katin sluha Ik-Bal (konečně už umím jeho jméno!) nám sehnal taxíka na autobusové nádraží a nejenže to byl jeho kamarád ze Srí Lanky a nejenže s námi letěl asi 140 km/h, ale navíc nás to nic nestálo. Achjo, tak si říkám, jak k tomu přijdeme a kde jsme si to zasloužili. Ale asi to zdejším lidem nic nedělá, nebo leda tak jim to dělá dobře…
No tak přesně na toto jsem se Mubaraka nezeptala. Byl to takový laskavý a usměvavý člověk, zdál se mírný jako ovečka, potěšený naší přítomností v Ománu a ničím nevybízel k impertinentním dotazům… Poseděli jsme asi hodinu v kavárně nějakého luxusního hotelu a vedli slušné a příjemné řeči – zejména o Ománu a cestování. Mubarak pracuje jako inženýr u námořnictva a zrovna má na starosti zakládání střední školy inženýrské. Hodně cestuje, i do Evropy, tak snad mu jeho pohostinnost někdy oplatíme. Taky jsme se od něho dozvěděli, že většina Ománců má šanci znát Českou republiku, protože nějaký Čech byl trenérem jejich národního fotbalového mužstva a vedl to dobře.
Pak už nás jen Mubarak vyprovodil na autobus, všecko nám pěkně ověřil, takže jsem se ani nenamáhala se podívat, jestli ten autobus skutečně jede do Salalah. Ale jel, celých 12 hodin, uff. Shlédli jsme během cesty jeden úplně šílený film v cizím jazyce, kde nic moc nedávalo smysl, ale bylo to romantické a akční zároveň. A ještě půlku druhého filmu, hollywoodského, který už se dal odezírat lépe, ale přesně o půlnoci ho řidiči vypnuli a už nikdy nepustili druhou půlku. A pak jsme pospávali a lámali si krky a šlapali Berkovi po brýlích, až bylo ráno a my se ocitli v Salalah.
Cestovní deník – Omán – Den dvanáctý
Ráno jsme zjistili, že jsme tak vysoko, že kolem nás plujou malé obláčky. Ne že by byly nějak pěkně tvarované, spíš to vypadalo jako kusy mlhy. Sjeli jsme zase z hor dolů a tam jsme s překvapením zjistili, že opuštěná kamenná vesnice – ta, za kterou jsme putovali první den v horách – se nachází asi 200 m od cesty. Není mi sice moc jasné, jak vycházka mohla být z jedné strany označována za tříhodinovou a z druhé strany za jednohodinovou, ale asi to je jedno. Obrázek o nějaké opuštěné vesnici jsme si udělat mohli. Hrubé šutry, jaksi poskládané na sebe do docela rovných stěn, pospojované něčím, co vypadá jako bláto, a nebo ničím. Malé kostky, nepříliš prostorné, s ještě menšími okny. Spousta staveb byla už lehce zřícená.
Malá epizoda: chtěli jsme si dát kávu, usadili jsme se tedy před restaurací a čekali na obsluhu, když přišel starý chlapík a začal cosi gestikulovat. Nakonec jsme vyrozuměli, že chce přesunout stůl do stínu, a tak jsme mu s tím začali pomáhat. Pak přišel číšník a řekl nám, že kávu už nemají. Rozhodli jsme se přesunout se jinam, ale to byl zase zmatený náš spolusedící domorodec. Divil se, a když jsme řekli “káva, káva”, pochopil a mávnul na nás, ať ho násludujeme. Vedl nás úžasnou zkratkou, uličkou mezi domy asi tak 75 cm širokou, kterou by se skoro dalo považovat za společný odpadkový koš. Ale k další restauraci jsme se dostali velmi rychle. Chlapík to rovnou domlouval za nás. Ale ani tady kafe neměli nebo nedělali nebo nevím… Tak jsme si to mašírovali za domorodcem dál. Netřeba dodávat, že jsme měli společná asi tak dvě slova: coffee a šukran, anglicky káva a arabsky děkuju. Cestou jsme zjistili, že náš průvodce má ty nejrozežranější paty, co jsme tu zatím viděli. Na pedikůře by potřeboval pobýt tak asi celý týden. Ale to je náš problém, rozhodně ne jeho. Nakonec třetí podnik už kafe měl, a tak nás tam zanechal a zase si to odkráčel pryč. Takhle laskavých lidí je tady děsně moc.
Odpoledne jsme se chtěli přesunout přes hory zase k moři. Cesta začínala nevinně, dokonce po zbrusu nové asfaltce, ale pak jsme minuli stavební grupu přímo v akci a začala pravá zábava. Teda, jak pro koho. Berka bravurně řídil do všech těch strmých šplháků i sešupů, já tam seděla trochu zelená a přála si, aby už to celé bylo za námi. Trochu pocit jako na horské dráze: super zážitek, dobře se o tom bude vykládat, ale vážně by bez toho nešlo být? A přitom to vlastně nic moc nebylo, říkám si teď. Jimmy jel úplně bezvadně, když ho Berka přepnul na čtyřkolový pohon, krásně lezl do svahů a pomalounku se sunul dolů, ani se moc brzdit nemuselo.
Cesta podél pobřeží byla dobrou průpravou, bez ní bychom asi byli úplně konsternovaní a kdoví co všechno. Takhle jsme čučeli jen tak středně. Je úžasné, kudy všudy ti Ománci vyjezdili cestu. Člověk se takhle dívá do prudkého údolí a vidí několik nespojitých ostrých obloučků a ví, že to je jeho cesta a že všechny ty viditelné kousky jsou někde mimo náš dohled pospojovány v nějakých příšeráckých zákrutech a propadech. I povrchy byly docela proměnlivé. Nejčastěji to je jakási uježděná zemina, kde je většina šutrů už zaježděná nebo odmetená mimo koleje. Ovšem místy je šutrů mnoho a čím víc se po nich jezdí, tím víc vystupují na povrch. Takže to je veliká drkotanice. V některých kritických místech, kde se hodně zabírá nebo brzdí, se uježděná zemina mění na vrstvu prašanu, a to je taky legrace – víc to za autem práší a hůř se po tom jede. A v jiných kritických místech Ománci – ó, ať žijou! – udělali i několik metrů betonové cesty, tak to je po tom všem marasmu docela luxus a potřebné ujištění, že vše dobře dopadne. Už jsme si docela zvykli, že často nemáme nejmenší tušení, jak cesta bude pokračovat za vrcholkem, ale teď nás velice zmátl i sestup. Suneme si to pěkně zostra dolů, cesta se vine podél skály, na jejím rohu mírně zahýbá a pak už není – místo cesty tam je prostě jezírko. Myslím, že jsme oba zažili velmi dlouhou sekundu nebo dvě, kdy jsme si říkali: Aha, cesta mi uprostřed kopce končí. Co se s tím asi tak dělává… A pak nám oběma docvaklo, že vlastně vodou se jezdit dá a že to nejpíš jen znamená, že tam něco přeteklo do cesty. A skutečně. Z jezírka se vyklubala větší kaluž, co se lehko dala přejet. Pro další cestu to bylo důležité poznání…
Navečer jsme dojeli do města Al Rustaq, kde jsme povečeřeli u Pakistánců, Berka poprvé ochutnal mutton neboli kozí (velmi dobré), pak jsme se stavili na internetu, kde na nás čekali velmi veselé emaily, zejména od kolegů, tak jsme všem hned zatepla napsali o tom všem dobrodružství, co jsme zažili. Ač jsem si předtím připadala utahaná a zdrchaná, u emailu jsem ožila – asi jsem si taky začala připadat trochu jako hrdina, a dokonce jsem pak Berku vyzvala, aby mi ukázal, jakže přesně si představuje to spaní v autě. Samotnou mě to překvapilo, jak jsem se uvolnila. (Asi mělo vliv i to, že nám říkali, že v Al Rustaqu není skoro žádný hotel…¨) Berka byl udivený, ale zkusil nachystat jedno lůžko a já si do něho ochotně lehla. Ukázalo se, že se do něho vejdu asi tak od hlavy po kolena, a Berka uznal, že si to představoval delší. A taky projevil přání se ten večer vysprchovat – takže nocleh v hotelu. Ufff, to byla úleva, uvolněnost neuvolněnost, byla jsem děsně ráda, že idea nocování v autě aspoň pro tentokrát padla. A podle našich plánů už taková možnost už ani neměla nastat. Jéé!! Mně to vůbec nemrzí, já totiž nejsem žádný romantik, je mi holt třicet a už jsem na ty jistoty.
Cestovní deník – Omán – Den jedenáctý
Na dnešek jsme neplánovali žádné velké přesuny autem, ale jen pěšky. Berka byl ráno na mě tak laskavý, že svolil přespat další noc v kempu (tedy na posteli, v pokoji se sprchou a záchodem), nijak mě nestrašil svým lákáním na romantickou noc v autě. Achjo, někdy si tady s Berkou připadám jako hrozně divná osoba – tak ona se chce každý den osprchovat a normálně vyspat v posteli, ona netouží po hvězdnatém nebi místo stropu… Furt se mi to daří oddalovat, šance se zmenšují, ale Berka je stejně tak vytrvalý…
Dalo by se říct, že tady v horách toho moc není: jen všelijaké kamení, do toho chomáče suché trávy, občas keřík, sem tam nějaká ta pasoucí se koza. Ale člověk se toho naučí vidět víc. Za čas jsme už začali rozlišovat kameny: světle hnědě flekaté, černé protkávané bílými nitkami, kaštonavě hnědé šupinovaté, rozdrcené na štěrk až prášek, šedé sopečně zvrásněné. Vegetace je tam nakonec celá spousta: keříky různých tvarů i výšek, některé polosuché a trpělivě čekající na vodu, jiné pěkně zelené, všechny většinou hojně trnité, sem tam strom nebo aspoň suchý pahýl, dokonce i květinky tam byly k vidění – jemné žluťounké. Občas jsme zahlédli malinkatou ještěrku nebo černého brouka, nad hlavami nám někdy přeplachtil nějaký pták.
A to ticho. Takové ticho už se jen tak neslyší, v takové hustě osídlené Evropě. Ale tady je slyšet jen větřík, šustění suché trávy, sem tam tenké kozí zamečení, ani stopa po člověku a jeho aktivitách. To je prostě úplné ticho, jiné, než jakého bychom si dosáhli někde v Čechách. A když už náš pohyb krajinou vyvolával zvuky, bylo to nesmírně zvláštní. Zdejší kameny při křísnutí o sebe zní děsně moc skleněně a kovově zaráz. Je to jakoby člověk kráčel v železnoskleněném harampádí. No asi to líp už nepopíšu…
Večer v kempu jsme si při večeři pěkně popovídali s rakouským párem, co Ománem cestuje na terénní motorce a děsně je to baví. Dobře nám vysvětlili všechny výhody cestování na motorce, úplně jsem jim to věřila. I druhá noc byla docela studená, bez spacáků bychom asi pomrzli.
Cestovní deník – Omán – Den desátý
Tak jsme to ráno jako zázrakem stihli – dostat se na trh v Nizwě před devátou ranní. Je tu sice neděle, ale tržiště je nejživější místo ve městě. Trh s kozami a býky je v nejlepším: chlapíci se zvířaty na špagátku prochází kolem kulatého sezení, kde sedí zájemci o koupi, a vyvolávají cenu. Když se zájemce najde, majitel cenu zvýší a ještě kolečko jednou projde, aby zjistil, jestli někdo jiný nechce jeho kozu tak moc, že by přeplatil prvního zájemce. V praxi to je ovšm šílený zmatek, všude jsou mraky lidí a zvířat, samé bečení a mečení a bučení, smrad a bobky, mumraj domorodců i turistů s foťáky. Nakonec Berka žádnou kozu nekoupil a mě odmítl dát peněženku.
Dnes už se nám podařilo navštívit i pevnost: je to pěkný macek, čerstvě zrestaurovaný a plný turistů. Nijak zvlášť nás jejich přítomnost netěší, jsou často jako stádo ovcí – průvodce řekne, ať se jdou podívat na ochoz strážní věže, tak oni všichni jdou. Opět se mi moc líbí prostory, kde osazenstvo pevnosti žilo. Všechny chodby, průchody, pokoje jsou komplikovaně uspořádané, po první návštěvě člověk vůbec nemá představu třeba o půdorysu jednoho patra. A ani si není jistý, kolik pater tam vlastně je. Jinak je znát, že toto místo Omán oficiálně vyčlenil pro turisty a začal ho zkrášlovat – začíná to chytat takový nádech evropské upravenosti…
Odpoledne jsme vyrazili do hor. Z Nizwy je to docela blízko k nejvyšší hoře Ománu Jebel Shams (3005 m). Kus cesty byla dokonce i velmi pěkná novoučká asfaltka, ale to neměnilo nic na tom, že jsme pomalu a točitě sunuli do strmých kopců. A když asfaltka skončila, dál ta samá rozkoš po prašných, spolehlivě vyježděných cestách.
Další noc pro mě dopadla dobře – podařilo se mi nějak ukručet Berku, že přespíme v nedalekém kempu na vrcholu jedné z hor. Bylo to asi jediné takové zařízení široko daleko. Velice jsem si užívala to pohodlí a těšilo mě, že jsem zaplašila vidinu noci v autě… V kempu se podávala i společná večeře, a tak jsme potkali skupinu docela milých Francouzů. V noci trochu pršelo a dokonce nám byla i zima! Kdo by si to pomyslel, tady v Ománu!
Cestovní deník – Omán – Den devátý
Kate nás nezlákala, nezůstali jsme další den, abychom stihli to či ono. Příliš mnoho péče taky škodí. Radši jsme se přesunuli do Nizwy, města se slavnou pevností. Opět jsem překazila Berkovy smělé plány na přenocování v autě – bylo načase se přiznat, že se mi do toho vůbec nechce. Ale na hotelu jsem spokojená, dá se tu odpoledne pospat (už jsme se přizpůsobili i v tomto ománským zvyklostem), přeprat pár kusů oblečení, dát věci do ledničky.
Navečer prohlídka Nizwy – tak dlouho jsme hledali vstup do obrovité kulaté pevnostní věže, až jsme se “zasukovali”. Suq totiž v arabštině znamená trh. Našli jsme trh zeleninový, rybí, datlový, kozí (ale bez koz), masový (se živými kuřaty v klecích), rukodělný, stříbrný, parfémový, hrnčířský… (Ovšem podvečerní trh není takové vzrůšo jako ranní, na kterém jsou všechny ty čerstvé produkty a živá zvířata a tak.) Takže z pevnosti nic nebylo. Stejně asi byla zavřená.
Večeřeli jsme zase v pravé ománské restauraci. Opět jsme seděli na kobercích v separátní kóji (tzv. family room, ve kterém mohou povečeřet i ty ženy, které dodržují pravidlo, že svou tvář odhalují jen před členy rodiny). Jídlíčka dobrá, jen se mi nedaří se vyhýbat masu, ač bych ráda. Ale zato mě velmi baví po jídle žvýkat zelené fenykly, které obsluha přinese spolu s párátky a účtem. Fenykl je totiž svého druhu zubní kartáček.
Ještě jsem to asi přímo nepsala, ale doufám, že to z textu prokvítá: lidé jsou tu velmi laskaví. Když někoho oslovíme s dotazem, vždycky se snaží pomoci, i když anglicky umí asi tolik jako já arabsky (tři slova). Lidé a děti zejména nás často jen tak zdraví. Řidiči nás často pouští napřed – úplně proti pravidlům silničního provozu. Ale my to přijímáme a máváme na znamení díků. Je normální (aspoň u Jedda a Andrey), že si někdy nezamknou byt při odchodu. Prádlo si přece taky odnesou na vyprání do malinkaté prádelny v sousedním domě a nedostanou na to žádný lísteček – to se rozumí samosebou, že všechny svoje věci dostanou zpět (krásně vyžehlené a složené, kus za 6 korun!). I děti, které se občas snaží člověku všemožnými způsoby něco vnutit ke koupi, jsou nakonec slušné: když řeknu Please go away, jdou pokojně pryč.
Cestovní deník – Omán – Den osmý
Dnes jsme vstali šíleně brzo, už v 7 hodin. No co už, jednou dvakrát za rok se to dá přežít… Kate nám totiž naplánovala procházku po skalnatých kopcích v Maskatu. Přidala se k nám ještě jedna její kamarádka. Trekking se dvěma Američankami, uff, to jsou tak jiné světy. Naštěstí jsme je vůbec nezajímali. To je na Kate ohromně zajímavé: první den (kdy – jak později přiznala – si nás chtěla okouknout, než nám nabídne nocleh) se nás nezeptala na nic osobního. Vůbec na nic! Jen se zajímala, jak jsme doletěli do Maskatu a co už jsme viděli.
No co už, jednou dvakrát za rok se to dá přežít… Kate nám totiž naplánovala procházku po skalnatých kopcích v Maskatu. Přidala se k nám ještě jedna její kamarádka. Trekking se dvěma Američankami, uff, to jsou tak jiné světy. Naštěstí jsme je vůbec nezajímali. To je na Kate ohromně zajímavé: první den (kdy – jak později přiznala – si nás chtěla okouknout, než nám nabídne nocleh) se nás nezeptala na nic osobního. Vůbec na nic! Jen se zajímala, jak jsme doletěli do Maskatu a co už jsme viděli.
Docela jsme si oddechli, když jsme se s Američankami rozloučili, my nevděčníci jedni, a vyjeli jsme si do vyhlášeného tržiště v Mutrahu, což je město skoro splývající s Maskatem. Byl to tam úžasný pestrobarevný babylon, uzounké zastřešené uličky, v nich jeden krámek vedle druhého, v nich přeochotní, až dotěrní prodavači, kteří nabízeli kdeco všechno: látky, stříbro, oblečení, vonné oleje, luštěniny… Sama se divím, že jsme odolali a koupili jsme jen frankinsense (kadidlo, typický produkt Ománu), dišdašu (háv, ve kterém chodí oblečení zdejší muži) a kozí sýr… A nikoli mraky parfémů, stříbrných tabatěrek a pravých kašmírových šálů…
Odpoledne jsme podnikli výlet do pravého Maskatu. Nevypadalo to tam nijak extra. Samé silnice a obyčejné baráky, žádný přirozený střed. Ovšem budovy ministerstev jsou tu velmi vkusné a pohledné. A sultánův palác je velezajímavý. Asi se mi ta stavba moc nelíbí, ale pozoruhodnost to je. To jsem ještě asi nezmiňovala, že Omán je sultanát. Sice existuje nějaký poradní sbor, ale nakonec rozhoduje sultán. Ten současný, sultán Qaboos, vládne už přes 40 let a děsně moc Omán zmodernizoval a zkrášlil a přitom si hodně hlídá, aby země neztratila svoje tradice a svou tvář. Lidé ho velmi ctí, nebo se tak aspoň tváří…
Navečer jsme viděli moc pěkné muzeum v Maskatu – mapující tradiční úbory a doplňky mužů a žen, životní styl, i něco málo z historie Ománu. Komentovaná prohlídka typického starého arabského domu byla výborná. Ukázalo se, že interiér je báječně složitý, nic není na stejné úrovni, často člověk narazí na pár schůdků dolů nebo nahoru, zajímavé průchody, sloupy, důmyslné větrací šachty, které v létě chladí dům.
Večeřeli jsme s Kate a jejím mužem Gregem. Ukázalo se, že ještě nebyli v pravé ománské restauraci, a tak nám byli svým způsobem vděční, že jsme je tam vytáhli. V Ománu žijí už 6 let.
Cestovní deník – Omán – Den sedmý
Hlavní bod dne: setkání s Kate z našeho cestovatelského klubu. Nic jsem o ní pořádně nevěděla, jen jsme si vyměnily pár emailů, kde mi poskytla spoustu užitečných informací. Vyklubala se z ní nakonec Američanka ve věku asi 55 let, taková ta usměvavá, vitální, trochu hlasitá, trochu hodně sebevědomá, ale rozhodně milá.
Další překvapení následovala v rychlém sledu: jeli jsme s Kate na oběd do “klubu”, což je rekreační zařízení velké ománské ropné společnosti, která ho provozuje pro své evropské a americké zaměstnance a jejich rodiny. V klubu je krásná pláž, sprchy, bary, restaurace, golfové hřiště, tenisové hřiště, každý tam parkuje svou loď a někde má zašité potápěčské vybavení. Všichni jsou tam přátelští, leč uzavření, blahobytní, leč možná trochu znudění. Najednou jsme přestali být v Ománu a ocitli jsme se kdesi v Euro-Americe.
Kate pojala myšlenku, že si určitě chceme zašnorchlovat. Potápění je její koníček, takže nám to barvitě popsala, sehnala veškeré vybavení, poskytla krátké školení. Už po tak krátké době máme z Kate dojem, že to s námi myslí dobře a že nám to všechno ráda zařídí a že by nebylo moudré se vzpírat. (Stavovali jsme se totiž u ní doma pro nějaké ty ploutve a brejle a viděli jsme, jakým tónem hovoří se svým sluhou. Jak jinak nazvat tohoto pomocníka v domácnosti. Kate například rozčiluje, že si utíral ruce do stejného ručníku jako ona, ale už ho to odnaučila. Také ji rozčilí, že prádlo pověsil na příliš prověšenou šňůru. Pak mu slušným, ale důrazným hlasem vysvětlí, jak to má dělat. Uff. Po pravdě řečeno, šla na mě z toho trochu hrůza. Představovala jsem si, jak třeba špatně odpovím na nějaký její senzační nápad a ona chytne ten svůj dobře kontrolovaný hysterák…)
Šnorchlování je zvláštní věc – když to člověk dělá podle Kate, tak si navlékne neoprénový oblek (aby mu ve vodě nebyla zima), brejle, šnorchl a ploutve a pomalounku si to plave pár centimetrů pod hladinou někde skoro na mělčině. Nakonec jsme zahlédli i pár roztodivných rybek. Asi mě to nijak zvlášť nenadchlo, je to na mě celé moc rafinované… Ovšem naše úbory mě ponoukají k šílenému smíchu ještě teď…
Navečer jsme vyrazili nechat umýt Jimmyho – jezdit se špinavým autem je totiž v Ománu zakázáno! Je to dáno zákonem. Zákon v Ománu rovná se sultán a jemu se nejspíš špinavá auta nelíbí. Bylo to celé velmi zajímavé – na to, co v Evropě dělají stroje, tady nasadí mraky lidí. Pracovní síla tady musí být levná – všude je tolik pomahačů (na benzince člověku natankují, v obchodě narovnají nákup do tašky a tak). Na začátku jeden člověk kasíruje a jeden navádí na pás. První sprcha. Pak nám tři lidé myli auto houbami. Druhá sprcha a teplý fén. Pak nám další člověk ručně hadrami auto usušil, vyluxoval a otřel vevnitř. Celé to trvalo asi 2O minut a mně připadalo až nefér, že to stojí jen 2 rialy (120 Kč).
Večeře v indické restauraci – sice měli obrázkové menu, ale stejně jsme netušili, co si to objednáváme. A zase to bylo výborné. Spali jsme u Kate, nakonec nám to sama nabídla. Ať žije Hospitality Club!
Cestovní deník – Omán – Den šestý
Odpoutali jsme se od základny v Suru a vyrazili jsme na obhlídku Ománu. Dnes už nám prašná cesta nic nedělala. Znovu jsme si projeli stejný úsek jako včera a tentokrát už jsme se jen chechtali při vzpomínce na včerejší strachy. V Qulhatu jsme narazili na pozůstatky první civilizací v této oblasti, snad někdy z 2. století. Zdá se, že všechny stavby lepili ze šutrů (těch mají z hor habaděj) a jakési asi rafinované hlíny. Člověk se diví, že to dnes ještě jakž takž drží pohromadě.
Wádí Tiwi, které jsme včera minuli, jsme si nechali na dnešek. Toto wádí je docela dlouhé, několik kilometrů a skrývá v sobě vesnici a silnici. Je sice pěkné si wádí projet (a netřepit si nohy), ale na řidiče tu opět číhají další nástrahy: cesta sice má zpevněný povrch, ale je šíleně úzká a lemovaná zídkami. Nehrozí zřícení ze svahu, ale odření Jimmyho. Těžko říct, co by nám pokazilo den více…
Wádí jsme částečně projeli, částečně prošli. Cesta vedla výš a výš do hor, až skončily stromy i vegetace i vesnické baráky. Berkovi se podařilo vyrobit zaznamenáníhodnou událost: odskočil si do křovíčka, ve kterém se skrýval oslík. Ani se nehnul, jen tak hleděl vážnýma očima (oslík, ne Berka). Poobědvali jsme na malebném útesu s výhledem na modrozelená jezírka, traviny a palmy. Pěkné, pěkné.
Na večeři jsme chtěli dojet do Qurayatu, ale nějak jsme se ztratili směr v nějakém městečku cestou. Marně jsem se vyptávala kudy do Qurayatu – tentokrát dorozumění vázlo. Až asi pátý oslovený člověk uměl natolik anglicky, aby nám sdělil prostou informaci: Není kam udat směr, už jste v Qurayatu. To jsme hleděli.
Večerní město tu mívá moc pěknou atmosféru. Asi v 5 hodin večer oživne po odpolední siestě. Vedro už opadne, zůstane jen příjemné teplo a vlaho. Obchody znovu otevřou a začne čilý ruch. Zdá se, že jedna polovina mužů se stará o chod obchodů a kavárniček a druhá polovina mužů v nich pak tráví večery. Ženy jsou taky k vidění, ale je jich mnohem méně. Spousta lidí jen tak zevluje, posedává po zídkách a klábosí.
Pojedli jsme v laciné místní restauraci, kde výběr jídla probíhá docela legračním způsobem: zeptáme se, co mají. Tomu většinou rozumí a umí i anglicky vyjmenovat těch svých 6 jídel. Zní to asi takto: kuře masala, kuře biriani, kuře kari, zelenina, rýže, placka. Když si objednám zeleninu, vůbec tomu nerozumí a ptá se mě: Kuře masala? Kuře biriani? Opakuje to tak dlouho, až rezignuju a dám si zase nějaké maso. Pak se ukáže, že zeleninou myslel takový prostinký salát-nesalát, který se – stejně jako rýže a placka – dává ke každému jídlu. (Zatím všechna rajčata, co jsme tu viděli nebo jedli, byla málo červená, asi to tady je normální.)
Večer jsme chtěli vyzkoušet nocleh v autě, které Jedd za tím účelem vybavil matrací. Ale nějak jsme přejeli všechnu vhodnou divočinu, kde by se nám to chtělo zrealizovat, a najednou už jsme byli lapeni ve hlavním městě. Docela dlouho jsme hledali volný hotel, ale nakonec jsme o půlnoci skončili v pěkném luxusku se čtyřmi hvězdičkami. Ani jsme u toho finančně nevykrváceli… no stejně jsme byli tak unavení, že bychom vzali skoro cokoli.
Cestovní deník – Omán – Den pátý
Týbrďo! Dnešek přinesl samé úchvatné zážitky! Takže to je vlastně jako včerejšek a předvčerejšek… No ale dnes: vyjeli jsme na menší výlet, abychom otestovali auto. A abychom se měli pěkně. Cílem bylo Wádí Shab a cesta vedla podél pobřeží směrem na sever, tedy na Maskat.
Některé další pojmy mi po dnešku dávají úplně nový (lepší) smysl: nezpevněná cesta, auto s pohonem na všechna čtyři kola, rozdíl mezi suchou plání a bujnou vegetací. Tomu všemu člověk lehce rozumí, ale až tady mi dochází ten skutečný přesah do reality. Do mojí reality.
Nezpevněná cesta je prostě uježdněný pruh uprostřed planiny. Někdy se to velmi hodí – vědět, kudy už mnoho lidí přede mnou projelo. Dokonce sem tam je i označený dopravními značkami. Naše cesta byla velmi spektakulární – napravo moře barvy blankytněmodrozelené, hnědočervené skalnaté hory nalevo (někdy v povzdálí, někdy přímo na dosah), nad námi modromodré nebe bez mráčku. No zkuste si ten výhled poskládat taky!
Výletní cíl jsme nejdřív vůbec nemohli najít, ale pak to stálo za to. Wádí je vyschlé koryto, které se při občasných deštích stane řekou. Ve Wádí Shab se voda udržuje po celý rok, vesele protéká a zurčí, někde se jen tak líně převaluje. Koryto wádí je několik kilometrů dlouhé, zasazené do průrvy mezi dvěma mohutnými skalními masivy. A jelikož je tam voda, tak tam i bují život. Najednou mi došlo, co mi v Ománu chybí: zeleň, stín stromů, zpěv ptáčků, vlhkost vegetace. To vše tu bylo – tak náhle a překvapivě, uprostřed vyprahlé pustiny. Dokonce tu i nadělali cestičku pro návštěvníky, vedla leckudy: pod skalním masivem, na hranách skal, prostředkem koryta, po obrovitých balvanech i mezi nimi, dokonce i jeden brod tam na nás čekal. Na konci cestičky mělo být jezero k plavání – velmi jsem se těšila, až se hory rozestoupí a před námi se zjeví plocha blankytně modrého jezera. To bylo docela liché očekávání, z jezera se vyklubala tůně, sice pěkná, ale vlastně to byla jen větší nádrž vody v kaňonu wádí. PS. Pak jsme se dozvěděli od jiných cestovatelů, že jsme k pravému jezeru nedošli…
Cestou zpátky řídil Berka, šlo mu to dobře, jen si pletl spojku a brzdu. Jestli se tomu někdo směje, tak nebude, až si zkusí řídit Jimmyho – má tyto pedály úplně divně daleko od sebe. Dost jsem do řízení Berkovi mluvila, asi jako ten, kdo už řídil cestou sem a myslí si, že tím sežral všechnu řidičskou moudrost světa… Ale na druhou stranu, Berka se bravurně rozjíždí uprostřed drsného stoupáku. Jinak vše nasvědčuje tomu, že terénnímu řízení docela propadl.
Malá douška k autům s pohonem na všechna čtyři kola: kdo si je pořizuje jen do města a na asfaltky, je kokot.
Povečeřeli jsme v syrské restauraci – přátelský Syřan nám nabídl asi tak jediné jídlo, co má: kebab, falafel, salát a šormu, ale všechno to prezentoval jako pravé syrské speciality. Výborná a vydatná večeře za pár kaček.
Cestovní deník – Omán – Den čtvrtý
Konečně jsme se trochu lépe vyspali. Okno naší ložnice sice vede na silnici, ale je to tady vcelku poklidná a normální surská čtvrť – Andrea s Jeddem by nebydleli v žádné uzavřené a “bezpečné” cizinecké komunitě.
Hlavní program na tento den byla pěší procházka po Suru, abychom to tu trochu víc poznali zblízka. Asi bylo docela solidní vedro. Asi jsme se trochu spálili. To asi první den venku ani jinak nejde…
Byla jsem hrozitánsky zvědavá na zdejší ženy. Kde jsou k vidění, jak se chovají, co si oblékají. (Myslím, že otázka, co si budu oblékat já, mě při přípravách v Čechách zaměstnávala nejvíc…) Potvrzuje se, že cizincům je tolerováno hodně. A taky se potvrzuje, že civilizovaný cizinec si rozmyslí, jestli chce ománskou toleranci pokoušet. Žen je na ulicích k vidění méně než mužů a tady v Suru byly zatím všechny oblečené do dlouhých černých hávů, kolem hlavy černý šátek a někdy i přes celý obličej. Takto se oblékají Ománky. Pak je tu spousta jiných národností, například Indky a ty se oblékají do dlouhých barevných látek, které si omotají kolem těla. Včera v nákupním centru v Maskatu jsme zahlédli i ženy v riflích a v docela těsných tričkách. Dobrým pravidlem je neukazovat holé nohy a paže a neoblékat si nic průsvitného, přiléhavého nebo s výstřihem.
Doploužili jsme se domů, zmožení sluníčkem, a zcela jsme se přizpůsobili místnímu režimu: po sprše jsme si dopřáli pěkné prospání. Odpoledne se pak vrátil Jedd z práce, už měl pro nás připravené auto k zapůjčení, a tak jsem jela na první seznamovací projížďku. Jeddovo auto se jmenuje Jimmy a je to úžasný koráb – důstojně se valí po silnici, brumlá různými způsoby a má všelijaké zajímavé vlastnosti. Například se na něm velmi snadno zařadí zpátečka místo jedničky, pohon na všechny čtyři kola nebo centrální zamykání předvádí jen, když má náladu, a klíč slouží jen k odemčení dveří – do zapalovače se pak strká šroubovák, protože zapalovač je jaksi nestandardní a šroubovákem to prostě jde líp. No prostě to je okouzlující staroch. Jedd s Andreou mnohokrát opakovali, že počítají s tím, že jednoho dne zdechne a že to bude možná i brzy a klidně se to může stát nám a že to nevadí… No těšíme se na první celodenní výlet s Jimmym!
