Cestovní deník – Omán – Den třetí
Ráno nás vzbudil zase nějaký hluk – dole pod okny byl šlauch, ke kterému si cisterny jezdily pro vodu. Aspoň nás to donutilo poprvé vykouknout z okna: bylo to úplné jiné město, než by člověk evropský čekal. Ale to jsem ještě nevěděla, že ten den uvidíme mnohá další osídlení, která mou představou města důkladně zamíchají.
V Ománu mají víkend ve čtvrtek a v pátek, takže nám začínala pravá ománská neděle. V plánu bylo posnídat (teplý i studený bufet, spousta smažených nesmyslů, trochu málo sladké ovoce, vynikající pomerančový džus), nakoupit (protože v Suru, kde Jedd a Andrea bydlí, už žádný takový hypermarket není), popostrčit doručení mého baťohu (Andrea důrazně opakovala, že i kdyby se na tu jednu jedinou telefonní linku v jejich škole nemohli dovolat, že to neznamená, že tam Andrea není) a odjet do Suru (čtyři hodiny jízdy).
Cestovní deník – Omán – Den druhý
Nechumelí, hurá, letadla lítají! Celý den jsme proseděli po letadlech, trochu úmorné, ale péče tam je tradičně pěkná. Tentokrát jsem si moc užila vzlétávání: ten moment, kdy motory začnou pekelně burácet a zrychlení člověka vmáčkne do sedačky, mi připadal úchvatný.
Vše probíhalo hladce, jen nás trochu hodně zajímalo, jak Jedd a Andrea přijdou na to, že přiletíme o den později a jestli na nás budou čekat i podruhé. Se vstupem do Ománu nebyl problém, jen úředník si dlouze a pomalu prohlížel můj pas, stránku po stránce, jako kdyby takovou věc viděl poprvé. Aspoň jsem si mohla důkladně prohlídnout jeho vyšívaný turban. Můj baťoh (se všemi těmi důkladně vykoumanými oblečky vhodnými pro muslimskou zemi) sice zůstal někde v Evropě, ale slíbili, že mi ho dopraví, kam až budu chtít. Asi tak za den nebo za dva… Do té doby můžu vesele chodit v riflích a střídat Berkova trička a okupovat jeho sandále.
Ale to všechno bylo fuk, úplně to přebila radost ze setkání s Jeddem a Andreou. Oni tam na nás čekali, jeeeeee!!
Noc v solidním hotelu, teď už převzali režii do svých rukou Jedd a Andrea. Byl čtvrtek večer a to je v Ománu jako naše sobota. Celým hotelem duněla arabská taneční hudba z hotelového baru, ale usnuli jsme lehko a rychle. Jsme totiž na dovolené…
Cestovní deník – Omán – Den první (16. 2. 2005)
To nám to pěkně začalo! V Praze z ničeho nic začalo chumelit, kdoví proč takhle uprostřed února, letiště se pokazilo a všechny lety ten den zrušili. Takže první den naší dovolené proběhl v břečkovité Praze. Velmi jsme si to užili, jen o půlnoci jsme s pietou zavzpomínali na kamarády Jedda a Andreu, ke kterým už zpráva o posunutí letu nedorazila včas a tak na nás marně čekali na letišti v Maskatu.
Cestovní deník – Omán – Prolog
Jedeme na dovolenou do Ománu!! Je tam totiž teplo, zrovna se tam vyskytuje náš kamarád Jedd a v žádné muslimské zemi jsme ještě nebyli. To kdyby se někdo ptal, proč zrovna Omán. Ale v podstatě bychom jeli skoro kamkoli…
Překážek se nelekáme. Jedd na čas přestane reagovat na emaily, začnu o něm mluvit v minulém čase, ale pak se ukáže, že je normální pár dní nebýt na internetu. Berka si nechá vystavit nový pas, kvůli kterému se musí oholit (po asi třech měsících!) a nechat se znovu vyfotit (bez brýlí!). Apaticky čekáme s objednáváním letenek, až bude pas hotový. Berka překoná záhadnou chorobu – čtyři dny před odletem dostane teploty osmatřicítky a vypadá úplně marně, ale už dva dny před odletem je docela v pohodě. Poslední den před dovolenou se nám podaří utéci z práce, kde za sebou necháváme všelijakou spoušť. Už není čas všecko nějak zdárně dotáhnout…
To podstatné se daří dobře: máme sbaleno, usmíváme se a vyrážíme!
Cestovní deník – Omán
Sepsala Jana, dle vlastních choutek a zálib. Berkou necenzurováno.
