Hypotéka

Hypotéku v pohodě dostaneme, to už víme od léta, kdy jsme měli v merku vydražení zemědělské usedlosti. To je zajímavé, jak se banky brání tomu, aby jim někdo peníze splatil dřív nebo si nevybral všechno. Většina bank má velké sankce na to, kdyby chtěl někdo vložit víc peněz, než se dohodlo, před vypršením fixační doby. Nechápu to. Jediná výjimka, kterou jsme zaznamenali, je eBanka, tam je možno dát až půlku peněz každý rok. Takže si dáme mnohem delší dobu splácení a každý rok tam přidáme kupu peněz. Tím budeme v pohodě i v případě jakýchkoliv výkyvů v příjmech. Nechápu ty nešťastníky co se zavážou na desítky let na splácení na knap. To jim nevyjde.

Co se ještě řeší, je doba fixace. Říkají, že po skončení fixace typicky banka, protože toho ještě nemá moc splaceno, nabídne mnohem nevýhodnější podmínky než v době uzavírání smlouvy. A také se čeká, že úroky půjdou nahoru. To jsou důvody proč jsme se rozhodli fixovat na co nejdelší dobu. Pro dlouhou fixaci máme vlastně ještě jeden důvod – na dlouho do předu budeme vědět na čem jsme. A až skončí fixace, bude nám zbývat k doplacení snad už jen kousek.

Dům/byt, Hradec/vesnice, stavět/koupit…

Nu, hledali jsme. Nejdřív v Hradci, ale Hradec je pekelně drahý. A hlučný. Drahý je tak, že i ti lidé co mají prachy na velký dům, si koupí pidipozemek, skoro celý ho vyplní domem a obeženou ho třímetrovým neprůsvitným protihlukovým plotem tak, aby na ty dva metry neviděli souseda, jak si doma vystřihuje chloupky z uší.

Okolí Hradce, to jsou vesnice, městečka a Pardubice. Hledali jsme z těchto možností nejdřív stojící domy, ale pak jsme jich pár viděli a nebylo to ono. Vždycky se našla nějaká potíž, někdy realitka vyloženě na webu lhala, nebo nikdo nezmínil, že je to sice pěkný dům ale stojí hned u rušné silnice, občas by to šlo, ale zase vnitřní dispozice byla blbá…

Začali jsme se dívat na byty, ze stavby něčeho vlastního jsme zatím měli obavy. Z celé nabídky jsme chtěli vidět jen dva byty, zbytek jsme diskvalifikovali už u počítače. To první nebyl byt ale půda, kterou jsme nakonec vzali a to druhé byl moc drahý a moc pěkný byt – jen měl zase blbou dispozici.

Chlapík v nás zavedl do třetího patra baráku, odemkl jednu místnost bez ničeho a snad i bez světla a řekl: tak to je první část. Dost jsem čuměl a chtělo se mi zklamaně odejít. Ale pak jsme šli do druhé části, což byla půda. Velká, dvoupatrová, vyklizená a nudná. Chtěli jsme nabrat zkušenosti do dalšího hledání a tak jsme se dost ptali na různé detaily. Chlapík to měl zmáknuté a na všechno nám dal nějakou uspokojivou odpověď. Nakonec se ukázalo, že to koupil a chtěl to sám rekonstruovat, všechno si zařídil, nechal vypracovat projekt, vyběhal stavební povolení… a začal se rozvádět.

Vytáhl plány a ukazoval, kde by měla být kuchyně, kde sprchový kout, jak zakomponoval do změn komíny, kam s kotlem… Úplně nás přesvědčil, že taková vestavba je brnkačka.

Než jsme to rezervovali (nemalá záloha propadá), ještě jsme mluvili s různými lidmi, s majitelem zbytku baráku – fajn chlapík, s projektantem, co dělal projekt pro stavební povolení – fajn pán, a ode všech jsme získávali rozumy. Mezitím jsme dost drsně prohledávali internet, abychom kvalifikovaně rozhodli, zda rekuperátor odpadní vody, tepelné čerpadlo vzduch/voda nebo vzduch/vzduch, kolik centimetrů izolace, jaké jsou konstrukce střech, jak se topí…

Nakonec do to toho jdeme, bude to zajímavost. I střechu budeme částečně zvedat. Chceme hodně oken a chceme hodně šetřit na energiích.

Stěhujeme se, ale ne hned

Tak už je to definitivní, rozhodli jsme se, že se přestěhujeme. Tentokrát do vlastního. Hlavní motivací bylo, že současný podnájem už nám nevyhovuje – je nám malý. On malý není, ale chybí mi v něm místnost na ateliér, teď musím vždycky zabrat celou kuchyni a po focení vše zase uklidit, takže se mi do focení málokdy chce. Druhá výhrada k bytu je, že našim návštěvám nabízíme nedůstojné podmínky ke spaní – průchozí místnost, spaní na zemi. Nic moc. A dál je nepříjemné mít počítače v ložnici, nejhorší na tom je rozdíl optimálních teplot mezi ložnicí a místem, kde člověk sedí a tvoří.

Když to tak o sobě čtu tak si uvědomuji, že to jsou kecy lidí středního a vyššího věku. Tak už mě to taky dostalo. No co už. Vlastně mi to neva.

Stěhování hned tak neproběhne. To, kam se chystáme je prázdná špinavé půda, ale my se chceme stěhovat do pěknějšího a většího bytu, než máme teď.

Na této stránce budu popisovat co a jak je třeba udělat než se nastěhujeme.

Proč

Na začátku nám bylo jasné jen jedno – chceme změnit bydliště za něco co by nám líp sedlo. Potíž je v tom, že už takhle bydlíme v dost dobrých podmínkách a jejich nalezení bylo spíš dílem náhody. V Hradci Králové moc volných bytů není. A my bychom chtěli něco lepšího a většího. Jednak bychom asi platili daleko víc, ale hlavně bychom těžko našli něco, co by nám sedlo.

A taky placení nájmů už není ta pravá potěcha. Dřív to bylo moc dobré, i ekonomicky. Byli jsme těkavější a dělali jsme mnohem krátkodobější činnosti – oba jsme hledali sami sebe. Teď má Jana první dlouhodobé zaměstnání. V současné firmě už je dost dlouho a vidí zajímavou práci se zajímavými lidmi na dlouho do předu. I já odhaduji své působení v Továrně na dýl, rozjíždím dost dlouhodobé a hlavně zajímavé projekty. Nikdo neví co bude s Továrnou za pár let, přece jen pracujeme v IT, ale to, že pracujeme v jedné firmě má jeden velký plus – až to půjde do kytek, budeme se chtít oba stěhovat, takže vlastně ani vlastním bydlením nebudeme tak moc vázáni.

Celkově nám to tedy vyšlo, že jsme se natolik změnili, že bude lepší jít do vlastního.

Berko, a není lepší, než předělávat půdu, nechat si postavit domek? Nemusí být moc velký, ale zahrádka s grilem, kde si můžeš dát o víkendu snídani, pozvat kamarády a sedět venku, když je hezky, to je k nezaplacení. A nebudete se muset jebat se sousedama ze stejného domu. Ta půda vás bude taky brzo srát, řekl bych. Když už soukromí, tak grandiózní, ne?

To je pravda, že to má své mouchy. Ale barák chce mnohem větší úsilí a zahrádka taky. Budeme bydlet kousek od Librantic a tak snad ještě nějaké to maso nebo zvíře opečeme.

Se sousedy snad jebat nebudeme muset. Ani v domku by to nebylo jednodušší, i tam sousedi jsou. Myslím, že na vesnici jsou vztahy intenzívnější a o to je horší mít blbého souseda.

Nevím, jaké je to žít v půdě. Uvidíme. Nicméně prostor je to velký, střecha je nová a celý byt bude taky nový. A podle našich představ.

Uzení

Týden po zabíjačce jsem v Libranticích udil. Bylo toho dost k pověšení do udírny, postupně jsme s Venouškem vytahovali špek (mňam), žebírka (mňam), bůčky (mňam), kosti (mňam) a nad ránem i libové maso (mňam).

Mňam, povedlo se to na jedničku, jen bůček je třeba trochu přisolit.

Bylo dost dotazů, jak udím. Nuže, vezmu to, co chci vyudit, vložím to do vhodně velké nádoby a zaleju to studenou vodou, osolenou tak, aby chutnala jako lehce přesolená polévka a přisypu čajovou lžičku cukru na kýbl (pomáhá to prý s prosolením masa). Poté maso zatížím. Zatěžuje se jen pro to, aby ani kousek masa netrčel nad hladinu. Udělám to třeba tak, že pokud je to v obrovském hrnci, vezmu o něco menší poklici, tu dám na maso a na ni položím několik čistých kamenů. Někdy do láku dám i několik našprtaných paliček česneku – to se dělá na moravě.

Někdo používá tak zvanou rychlosůl. Je to pro organizmus sračka a dokonce si myslím, že to v uzenině chuťově poznám. Lidé co udí s rychlosolí říkají, že pokud si dají teplé uzené, zvrací z něho. To se mi nikdy nestalo a vlastně nikomu, komu jsem ty moje dobroty dal z udírny rovnou pod nos a na jazyk. Horké věci z udírny jsou jednou z největších pochoutek co znám.

Solení rychlosolí má několik opravdu úžasných postmoderních vlastností. Jednak prostupují velmi rychle do masa a tak se nestane, že by větší kousky měly uprostřed světlejší neprosolené kolečko. Mě to neva.

Také je rychlosolené maso červené nebo růžové. Dělal jsem šunku. Kdybych do ní dal rychlosůl, byla by růžová, takto měla barvu vařené kýty. Mě ta barva za to nestojí.

Někdo ještě vezme injekční stříkačku a napíchává maso – napouští vnitřek slanou vodou. Asi se to líp prosolí. Mě výsledky přijdou uspokojivé i bez toho a raději dělám něco zajímavého. Pokud bych udil třeba celou kýtu nebo krocana, asi bych se píchání nevyhnul, ale já dělám menší kousky, které se prosolí i proudí dobře i tak.

Jednou za pár dní maso přeložím, klidně i vyměním vodu za stejnou, ale čerstvou. Když bývá teplo, tak by se totiž mohla voda trochu zakalit. Pak bych vodu vyměnil určitě a maso dobře omyl. To stačí. Udím asi po týdnu.

Samotné uzení je klasika. Pokud máte udírnu, jistě bude její majitel dobře radit s vytápěním. Topí se zásadně tvrdým dřevem. Někdo úzkostlivě radí oloupat veškerou kůru do posledního zbytečku. Já ani mí učitelé jsme toto pravidlo dlouho neznali a tak jsem ke své spokojenosti kůru nechával a nic se nikdy nestalo. Proto ani teď s kůrou nic nepodnikám.

Maso se nesmí dát do udírny dřív než je dobře rozehřátá na aspoň 80 stupňů. Jinak maso zkysne – nezkoušejte to. Já jsem to nikdy nezkusil a ani nezkusím.

Udírna by měla mít teploměr, jinak se lehce stane nějaký průser. Maso udím asitak na osmdesát, když to občas klesne na šedesátku nebo vystoupá na stovku, nic se neděje. Při vyšších teplotách už by vyteklo hodně tuku a to nechceme – je ho škoda nesníst.

Doba uzení je závislá na mnoha faktorech. Hmatem zjistíme, jestli už je to měkké, barva celkem nic neřekne. Je dobré brát vzorky – i když je to ještě trošku tužší, je to dobrota. Tučné a prorostlé kousky bývají rychleji než libové. Celkově počítám i na ty nejtěžší případy maximálně 24 hodin. První kousky vytahuju za polovinu této doby. Čas je jen orientační, řiďte se situací, často ověřujte situaci.

Podkrovní byt

S bytem se to má tak, že je to úžasné. Studujeme celou problematiku staveb, rekonstrukcí, jednotlivé technologie a možnosti, výrobce, zákony a diskuzní skupiny. Také jsme konzultovali co se dalo a s kým se dalo. Zítra máme schůzku s architektem, který pro ten prostor vypracoval projekt, který byl schválen stavebním povolením. Chceme to udělat jinak, ale názor tohoto architekta je ještě posledním z názorů, které nás zajímají před finálním rozhodnutím. Takže v úterý budeme asi vědět, jestli se staneme jaroměřáky, stavebníky, rekonstruktory, členy společenství, investory, vazaly banky… zkrátka starými usedlými papriky.

Je to fofr, ten život

Omezený režim Berkintoshe

Tak už si to konečně přiznávám: žiju ve strašném fofru. V práci fofr – moc mě to baví. S bydlením fofr – i to je výborné. Projekty typu zabíjačka – prostě báječné. Je toho tolik, co nestihnu ani realizovat, že to až mrzí – cestování, válení se, focení, hustá grafika, programování… Všechno dobrý, ale prostě se k Berkintoshi nedostanu ani na takovou chvilku, abych napsal několikařádkovou noticku o tom, co právě probíhá nebo proběhlo. A to jsem sem chtěl psát úvahy a analýzy, rozšiřovat funkce i obsah a služby Berkintoshe.

Tak jo, ZMĚNA, všechny moje proklamace ohledně Berkintoshe předpokládaly že budu vést svůj nudný život programátora. Jak se ukazuje, byl to ovšem předpoklad lichý. Po vystřízlivění tedy definuji Berkintosh jako místo, kam občas napíšu něco pro obveselení nebo pro radost, hlavně aby příbuzní a známí mohli bez ptaní zjistit jak se mám a co dělám. Pokud to tu bude vzkvétat, je to se mnou špatné a naopak.

Žambochův blog

Žamboch je můj kamarád, známe se už neskutečně dlouho. Poslední dobou se vídáme často v Libranticích při nějaké té zabíjačce. To jemu vděčím za nápad dělat klobásy. Nedávno připsal nějaké příspěvky do svého blogu. Jsou tam i fotky ze zabíjaček, tak se mrkněte tam, když už já se k ničemu nemám.