NFR
Moji milí uživatelé. Dlouho jsem na vás kašlal, věnoval jsem se daleko víc čtenářům (to jste také vy, ale pro čtenáře dělám obsah, pro uživatele formu). Teď mám chuť vám dodělat do Berkintoshe nějakou funkcionalitu, která by se vám nejvíc líbila. Napište, co byste si nejvíc přáli.
Určitě chci zmenšit počet příspěvků na stránkách a ty starší skrýt pod odkaz. To hodně urychlí stáhnutí stránky. Už na tom pracuji, bude to celkem jednoduché.
Na sto procent neudělám možnost komentování pod články, přijde mi to jako trapas u blogu s takovým malým počtem čtenářů. Dnes má Berkintosh 40 návštěvníků denně, až to bude desetkrát tolik, což čekám tak za rok, tak to bude mít smysl a asi do toho půjdu. Příspěvky budu moderovat (cenzurovat), nemoderované diskuze jsou plné žvástů. Dnes by to bylo takové to smutné komentování s jedním příspěvkem na tři články.
Co si myslíte o designu? Nechtělo by to změnu? Jakou?
Struktura stránek je nevyhovující. Já vím. Prakticky jediné, co funguje, jsou ty mé dva blogy. Na tom popracuji. Později, musí se dobře promyslet strategie.
Další změnu neuvidíte, ale bude tam: články dám do databáze. Sice nesnáším práci s dadabází a programově se jí vyhýbám, ale asi do toho budu muset do půl roku praštit. Ach jo. Ono to půjde, jen mám mraky předsudků.
Tak pište Ježíškovi-Berkovi
Omlazovací kůra
Omladil jsem bábi. To je moje babička. Žije v Olomouci. Už celkem nikam nechodí a když potřebovala novou občanku, tak jsme ji přemluvili, že nemusí chodit k fotografovi, že ji profesionální fotografii udělám já. Nastudoval jsem zákon, je jednoduchý, prakticky se shoduje s tím, co je vyvěšováno na úřadech. Poté došlo na focení. Bylo to celé improvizované, takže pozadí tvoří svetr, pověšený na dvou hrábích. Světlo je denní, venkovní. S blesky jsem moc operovat nechtěl, ani s odraznými deskami. Zbytečně bych bábi rozptyloval. Nakonec se fotky povedly a jedna se dostala na občanku.
To bylo loni nebo předloni. Teď jsem si chtěl zkusit techniku retuše a hledal jsem vhodnou fotku. Tato mě zaujala. Trochu jsem tvář vyhladil a omladil. Vlastně jsem to dost přehnal, takže to vypadá, jako když se retušuje Helenka Vondráčková na titulní stranu časopisu. Posuďte sami. Příště to bude delikátnější prácička. Svetr jsem na fotce nechal, jak byl.
Vlastně, pokud bábi neznáte, tak si můžete tipnout, kolik jí je. Řekněte nebo napište mi to, aspoň budu vědět, kolik let jsem jí odretušoval.
Převzetí projektu
Zítra odpoledne si ho jedeme převzít, takže ho budeme mít na víkend.
Psychiatr
Mám kamaráda (bože, ať to nečte), který se vždycky přes zimu dostane do psychické nepohody. I mě ta zima a tma drtí, ale u něho to ještě násobí jeho obvyklou psychózu. Najednou všude vidí hrochy, stíny mu připomínají postavy, někdo ho chce zničit a všichni se spikli. I já.
Normálně si tak žiju tu svou psychózu a on, když uvidí kousek stínu mého bubáka, hned mě nařkne, že jsem monstrum, zombie, co se přes noc vylíhla a teď jde po všech v okolí. Několikrát dokonce řekl, že je mu ze mě na blití. Chtěl jsem mu pomoct, tak jsem mu nabídl odpadkový koš, kam by se zvracelo pohodlně, ale to odmítl.
Dnes mě potkal na chodbě a když mě spatřil, trhl sebou, jako by se spálil. Pak bylo vidět, že váhá, jestli má zachovat dekorum a projít kolem mě po dva metry úzkém schodišti nebo raději zachovat rozum, obrátit se a nenápadka utéct. Nakonec to riskl. Nějaké výstupy v poslední době měl i s jinými lidmi. Prostě vidí, co jiní nevidí a své přátele se snaží před nebezpečím chránit i proti jejich vůli.
Chtěl bych mu nějak pomoct. Ale protože jsem prašivý, tak na něj nemůžu promluvit. Kdybych nebyl, tak také ne, stal bych se pravděpodobně prašivým. Myslím, že jediná cesta je odborná léčba. Nevím ale, co by se mělo stát, aby k ní došlo. On mi ji tuhle nabízel, tak jsem ho lákal, že ji absolvujeme spolu a budeme závodit, kdo je ve kterém aspektu lepší. Vycouval z toho.
Tak nevím, potřeboval by pomoc, ale právě proto ji odmítá. Až ta nemoc propukne naplno, snad nebude pozdě. Moc tomu nevěřím a tak si aspoň doufám, že si nebudu vyčítat moc, že jsem mu nebyl schopen pomoci. Pokud máte nějaký nápad, co s tím, poraďte.
Projekt domu
Projekt domu je hotový, během několika dnů si ho pojedeme vyzvednout. Už se velmi těším. Pak budou následovat takové ty zábavné věci, jako je jednání s úřady a dojednání hypotéky.
Bukovina Mikolášek
Pan Mikolášek je náš soused. Dobrý soused. Je to aktivní a podnikavý pán a pomáhá kde komu. Proto není divu, že lidé hledají na internetu “Bukovina Mikolášek”. Protože jde o staršího lokálního člověka, je přirozené, že nemá prezentaci na internetu. A je přirozené, že ho lidé na internetu hledají. Najdou moje stránky a to jim moc nepomůže. Pokud jste to právě vy, kdo pana Mikoláška hledáte, napište mi, co vás zajímá. Já se souseda zeptám a informace zde uvedu. Vám to nepomůže, ale někomu jinému jistě ano. Stačí kliknout na link pod článkem a napsat mi dopisek.
Kostka
Před mnoha a mnoha lety jsme skoro současně nastoupili se Žambochem do výzkumáku Naxos. To byla společnost, co vydělávala peníze všemi možnými způsoby, jen aby je mohla dát na nás. On nás se chtělo, abychom s maximálním nadšením a nasazením programovali, co se nám zlíbí. Projekt se jmenoval Braien bylo to fakt něco! Byla to krásná léta a užili jsme si se Žambochem spoustu srandy. Třeba pouštění několikametrových draků v absolutním bezvětří. Nebo tukové závody, což byla soutěž tukových plavidel – špekovor, špekonorka, plavidlo z tukové vánočky s plachtou z kůže vepřového kolene… Z té doby je i můj kabát.
Jednou Žamboch někde koupil takovou divnou rubikovu kostku:
Rozhodl se, že ji nechá složit počítačem. Nakonec jsme se toho chytli oba a vymýšleli jsme, jak najít řešení pro nejmenší počet tahů. Pro mě to nic nebylo, dal jsem si za úkol, vyřešit úlohu pro normální rubikovu kostku. To je sakra těžší. Principy jsou stejné, jen u mě to je mnohem víc možností. Víc, než dnes stolní kompy zvládnou. Zpočátku jsme oba hustě diskutovali své postupy a Žamboch to implementoval, později jsem začal psát tu svou kostku i já a měli jsme tudíž dva nezávislé projekty. Není to žádná trivka, musí se počítat se spoustou nematematických omezení, jako je velikost paměti, disku, stránkování, doba výpočtu, optimalizace velikosti dat a podobně. Zejména proto se nám střídala období, kdy jsme to freneticky psali s mnohem delšími obdobími neaktivity. Po pár letech se letos dostavil úspěch – Žamboch tu svou kostku dokončil. Já ještě ne.
Můj úkol je mnohem těžší a dosud ho nevyřešil nikdo. Dokonce se ani neví, na kolik tahů se dá složit libovolná kostka. Abyste to nemuseli číst, tak je dokázáno, že je to někde mezi 20 a 26 otočeními. Já věřím tomu, že je to spíš okolo té dvacítky a pro začátek by mi stačilo, kdybych v rozumném čase našel minimální řešení pro libovolnou jednu kostku. I to by byl úspěch světového významu, protože kdybych to dal na web, tak by si vědci, co mají vytipované složité kostky, mohli zjistit, jak to je. Nevím o tom, že by takový software na síti byl. Myslím, že dosud neexistuje. Ale nevnímám to jako závod, i kdyby byl, bylo by mi to jedno. Dokud toho nedosáhnu, bude mi to prostě vrtat hlavou.
Kde dnes po těch letech jsem? Mám děsně cool program, co vezme složenou kostku a udělá všechny tahy, co z ní jdou. Tím se dostane sféra o poloměru jedna. Z ní se opět udělají všechny tahy a dostane se sféra o poloměru dva. Je to celé hodně optimalizované, třeba se každá kostka optimalizuje a normalizuje, takže pokud má kostka různé barvy a jinak je stejná, nebo je nějak souměrná, bere se jako shodná. Sféry se setřídí a duplicity se vyhodí. Je reálné získat na mém počítači sféru o poloměru 10, to je asi 150 GB dat. Už ji mám, ale musím ji setřídit a pro to musím trochu upravit třídící algoritmus. K tomu se někdy dostanu a budu moci začít pracovat na sféře 11 nebo provést první statistiky. Sféra 11 bude tvrdý oříšek, protože bude velká asi dva terabajty a výpočet na jednom kompu zabere mnoho týdnů. Proto budu muset jak data, tak zejména výpočet, distribuovat. Statistiky mi pomohou v tom, že se tuší, jakou to má křivku. Když budu mít statistiku, tak odhadnu, jaké to maximální číslo bude a podle toho se přizpůsobím. Kdyby to bylo 20, čemuž věřím, tak se algoritmus najde lehce – prostě se okolo kostky ze zadání udělají postupně sféry a ty se porovnají s těmi okolo složené kostky. Většině kostek by měla stačit sféra 8 a je celkem rychle vytvořená. Jestli najdu kostku, co se složí na víc jak 20 tahů, tak budu “slavný”, protože zpřesním odhad minimálního počtu tahů. Není co ztratit.
Matematikové možná nevěřícně kroutí hlavou. Ani se jim nedivím. V prvních sférách je totiž nárust jejich velikosti exponenciální, každá je asi třináctinásobná a už teď jsem na limitu svého počítače. Však to nějak obelstím, jako dosud vždy.
Kostka je sranda.
Jennie
Přes víkend jsme měli návštěvu z Hospitality Clubu. Přijela Jennie z Hongkongu. Začalo to v pátek, měla přijet krátce po 21. hodině.
Nešli jsem s Janou domů, ale cestou jme se stavili v Panonii na polívku. Tam vaří dobře a vůbec je tam vždycky klid a příjemní obsluha. V pátek to ale nedopadlo. Poté, co jsme si objednali, začala tam hrát hodně nahlas muzika. Požádali jsme servírku, jestli by to nešlo ztlumit. Nešlo, ta hudba myla živá. Týpek tam hrál pro tři stoly. Ze dvou na něj nebylo vidět, je to tam totiž dost malé. Vlastně hrál pro dva lidi a ještě to asi byli jeho známí, protože před tím s nimi seděl u stolu. Nakonec jsme už chtěli jít k autobusu, ale servírka nikde. Počkali jsme dobu ne malou. Pak dlouhou. Nakonec po předlouhé chvíli si pro ji Jana šla do kuchyně, kde zjistila, že je to nejen servírka, ale i kuchařka. To jsou věci.
Jennie nepřijela, ale asi po půl hodině nám zavolala z autobusu, že přejela. Doporučili jsme jí, ať vystoupí, že pro ni zajedeme. Už v tomto telefonátu si stěžovala, že je tam strašná tma. To jí vadilo celou dobu. Každý den nám hlásila, kdy se setmělo. Nevěřícně vždycky říkala, že dnes v 16.20 byla tma! Poprvé, v Praze, si prý myslela, že je to jen trik, že vyjde ven a tam bude světlo.
Dojeli jsme pro ni Mulcem (Jana bude tvrdit, že Bizonem, ale to je mýlka). Když viděla Kabát, byla velmi překvapená a asi stokrát se musela ujistit, že nejsem mnich. Ani víkendový ne, ani po večerech…
Vlastně se divila spoustě věcem, jsme pro ni exotika. Třeba Jana večeřela, při tom jsme se bavili a ona se zeptala, co to vlastně jí. Když se dozvěděla, že králíka, asi dvacetkrát se přeptala, že králíka, že myslíme králíka a že králík je to, čemu se říká králík a že ho jíme a neděláme si srandu. Neměla k tomu výhrady, ale hrozně ji to překvapovalo. Prý už králíka jedla, omylem jim ho dali na školním výletě, ale nebyl nic moc. Tak si dala porci a chválila ji, sváděla to na mé kuchařské umění. Vlastně jí u nás chutnalo, jen na pekanový i vlašský ořech říkala, že jsou bez chuti. Chvíli se na ořech dívala a pak řekla, že ví, jak se louská a šoupla ho do dveří ze strany futra. Moc dobrá metoda, zahrneme ji do seznamu našich louskacích metod.
V neděli jsme zašli do čajovny. Úplně ty čínofily dehonestikovala. Nejdřív si vybírala čaj, ale moc jí ten lístek neříkal a tak požádala o pomoc s výběrem. Chtěla takový čaj, co je chvíli hořký a pak sladký. Týpek se ptal jak někde v nádražce, jestli myslí černý nebo zelený, což zase nechápala, ona. Tak jí doporučil to, co měla zrovna nalistováno. Tak si to dala – byl to oolong s názvem Královy vlasy. Na pozdější dotaz, zda jí čaj chutná odpověděla velmi tvrdě, že chtěla čaj, co je hořký a po chvíli je sladký. To číšníka zmátlo, nevěděl co na to říct.
Jennie dlouze studovala, jak se ten přepis čínštiny vlastně vyslovuje, ale nepodařilo se jí to. Tak se zeptala čajového mistra. Ten to řekla se silným anglickým přízvukem – popletlo ho, že se baví v angličtině a tak tomu přízvuk přizpůsobil, Jennie si to nechala několikrát zopakovat a pak uznala, že jí to nic nepřipomíná. Je to dobrá psina, jít do Dobré čajovny s Číňankou.
To není vše, co jsme s ní zažili, ani zdaleka. Snad se někdy dostanu k tomu, dopsat to.
Matěj
Hlídal jsem Matěje. Asi hodinu. Podruhé v životě. Poprvé to byl horor nad horor. Řval v kuse asi hodinu a to je na palici. Tentokrát byl úplně v pohodě. Dal jsem mu jíst, to ho zabavilo. Pak chodil s kostí a seznamoval se s různými věcmi. Než byl hotový, přišli rodiče. A po chvíli i Jennie a ta se sním kvalitně pomuckala. Dost ji zaujal, jak se nebojí a dokonce se později ptala na jméno a učila se ho. Matěj vyslovuje Maki, aspoň má novou přezdívku.
Naučil jsem ho perfektní věc. Dal jsem mu židli k fotosvětlům, dal jsem je do elektriky a ukázal mu zelené tlačítko. To spustí blesk, ozve se zvuk a po chvíli to pískne, že je nabito. To je ta pravá zábava.
Spotřebovali jsme dýni
Ono sníst dýni, co má 27 kilo, ve dvou, to není sranda. Ani když ji rozdáváte na potkání. Naštěstí jde mrazit a sušit. Sušená se dá jíst, navíc sušením ztratí hodně svého objemu. Suším jí spousty plechů.
Nejlepší dýňová jídla byli polévka a pyré s jablky a se šlehačkou. A dort, ten byl úplně boží.