Pořídil jsem si letadlo *
Mám letadlo. Oni tak všichni na konci roku utrácejí jako zběsilí, tak jsem si taky něco pořídil. Letadlo je malé, ale stačí. Při našem cestování se to vyplatí, sám jsem byl překvapen, že ceny letadel nejsou žádná hrůza.
Nejhorší bude až si na některém letišti všimnou, že jsem nechal zamalovat to hrozně velké číslo (něco jako SPZ). Je to nelegální, ale já ty nálepky fakt nemusím. Už mi leccos prošlo, tak toto mi taky nakonec projde.
Dost jsem řešil, jak ho nechat nabarvit. Nakonec jsem zvolil stejný styl, jaký má Berkintosh. Stylovější by bylo použít barvy našeho domu, ale bílá s holubičí šedí je na letadlech zprofanovaná kombinace. Něco jako na domech žlutá nebo meruňková.
Pro ty co to nevědí. Cestou mezi Hradcem a Bukovinou je letiště. Teď se využívá právě pro takoví malá letadla, nic velkého ani pravidelného.
Všechny stránky upraveny
Hotovo, všechny stránky jsou v novém formátu. Kdybyste někde našli nějaký problém, okamžitě mi to nahlaste. Prosím.
Jak to celé začalo
Dovolenou jsme už děsně moc potřebovali. Už rok a půl jsme nepřerušili práci na víc než jen pár dní. Začínala jsem si připadat taková vytřeštěná, kdeco mě stresovalo a nechtělo se mi ani moc hýbat… samé divné věci!
Tak jsme uvažovali kam vyrazit. Daleko nebo blízko, letadlem nebo autem, do velikého tepla nebo do menšího tepla… I tohle rozhodování mě unavovalo – divže bych nenavrhovala, že si koupíme zájezd k nejbližšímu moři…
Ale díky Berkově rozhodnosti se plány začaly rýsovat. Pojedeme Bizonem (pro Berku Mulcem, pro ostatní prostě autem), protože tenhle druh dovolené ještě neznáme. Budeme si moci jet, kam budeme chtít. A s sebou si budeme moci nabalit spoustu užitečných věcí, chacha (k tomu se ještě dostanu).
A když Evropa (abychom většinu času jen neseděli za volantem), tak proč nevyužít náš báječný Hospitality Club, který tu má tolik členů. Kdo ho ještě nezná: je to internetový cestovatelský klub, kde si tisíce lidí z celého světa můžou mezi sebou domluvit cokoli, zejména ale setkávání, prohlídky měst, památek, zvířat a všeho, společné výlety, ubytování doma, výměnu informací.
No a kam vlastně. Zachvátila mě nostalgie a zachtělo se mi holandských kanálů a cihlových domků, anglického ovečkovatého venkova, dánské placaté mírumilovné krajiny, elegance francouzských sídel… To všechno se Berkovi zamlouvalo a přihodil k tomu ještě Rakousko a Švýcarsko. Pak jsme si to črtli na mapě a zjistili jsme, že se to dokonce během těch tří týdnů dá i stihnout. Jen ale nesmíme nikde zastavovat.
Tak nastalo redukování a zjišťování pravých motivací. Proč člověk vlastně ve skutečnosti cestuje? Aby ochutnal místní sýry, to je jasné. Takže vyhrálo Švýcarsko a Francie, Rakousko jen jako tranzitní země (vždyť nemají nijak zvlášť proslulé plísňové syry). Myslím, že v této fázi rozhodování byl Berka ke mně velmi citlivý.
V té jarní křeči mi to zařizování přes Hospitality Club připadalo jako trochu riskantní podnik – víme od mnohých našich návštěv, jak může být těžké si něco domluvit. Přes ty všechny bohulibé řeči a úmysly je přeci jen v HC z těch 300 000 lidí hodně takových, kteří na dopisy nereagují a nejsou nijak aktivní. Takže člověk pošle email třeba 80 lidem z Londýna, odepíše mu jich jen 15 a z nich se ještě 14 omlouvá, že právě sami někde cestují.
Ale vytvořili jsme s Berkou výborný tým a šlo nám to úplně krásně: Berka procházel oblasti, kam bychom se rádi podívali, a v nich hledal zajímavé lidi. Já jsem pak těmto lidem psala emaily a snažila jsem se každému z nich napsat aspoň trochu osobní dopis.
Vybírali jsme si lidi:
- asi tak našeho věku nebo starší (ať se vyhneme studentíkům, se kterými už toho moc společného nemáme),
- v menších městech a vesničkách (protože tam nebývají tolik zahlceni návštěvami, bude to tam typičtější a stihneme to tam poznat lépe),
- se znalostí angličtiny (asi je lepší, když si s nimi můžeme i povídat),
- a hlavně se zajímavě vyplněným profilem (protože to je něco jako první dojem z člověka a funguje to docela dobře).
No to byla ale banda krásných šílenců, co Berka objevil!! Ale k tomu se taky ještě dostanu, protože jsme spoustu z nich nakonec i poznali osobně. Z těch, které jsme nepotkali, si vybavuju třeba tohohle Francouze… Ve svém profilu píše toto:
Asi jako všichni tady: nesnáším cestování a seznamování se s někým novým. Jsem starej depresák, co nemá rád lidi. Jestli nechcete přijít k újmě, držte se ode mě dál. PS: A HC nesnáším SAMOZŘEJMĚ taky 
A tak jsem mu odepsala takto (a moc jsem si to užívala):
Ahoj Oliviere,
budeme teď od příštího týdne mít s mým přítelem Berkou třítýdenní dovolenou. Moc jsme nevěděli, kam jet, stejně na tom nesejde, protože všechny místa jsou tak nějak podobný.
Nakonec jedeme do Francie, proč ne, nakonec, snad to přežijeme, všechen ten sýr a všechny ty kdo ví jaký Francouze… achjo… A Paříž taky, jojo, to aby se to dobře vyjímalo v našem fotoalbu…
Tak jestli tam okolo 2.-6. května taky seš, můžeme se potkat. Ty bys pak moh říkat, že seš zajímavej, když za tebou jezdí návštěvy ze zahraničí. A my bychom zase mohli říkat, že jsme mluvili i s nějakým místňákem. To je dobrej obchod, ne?
Tak brzy na viděnou (když to jinak nejde).
Jana
Na hledání a psaní padla celá jedna neděle, ale nesla ovoce velmi rychle: už během dvou dnů se nám sešlo tolik kladných odpovědí, že jsme mohli načrtnout trasu výletu. Jupííí. Euforie začínala hlodat a postupně nás celé zachvátila. Jak jsme si už konkrétně domlouvali termíny noclehů a setkání, tak jsme se začínali na ty všechny lidi moc těšit.
Den 1. – pondělí 23 Apr
Tak jsme vyrazili, hned po ránu, jen co jsme posnídali a nanosili všechny ty užitečné věci do auta. Takže asi v 11 hodin. Bizon byl docela slušně narvaný. No aby ne… Když jsem si usmyslela, že nejlepší způsob, jak poznávat francouzský venkov bude na kolečkových bruslích. Když jsme s sebou vezli malý dárek pro každého našeho hostitele. Když jsme s sebou vzali i mlýnek na mák a pár kilo maku, abychom všem mohli péct něco zajímavého českého. Když jsme si s sebou kromě čajů vzali pro jistotu i konvici a šálky…
Dárky, které jsme vymysleli: několik druhů českého piva, spousta krabic karlovarských oplatek, naše vlastní pohlednice Hradce Králové, které vyrobil Berka. A taky naše vlastní pohlednice Jany a Berky. To už tušíme z Ománu, že takováhle drobnost se někdy moc hodí.
První nocleh byl naplánovaný u Alexandry v rakouském Saalfeldenu, kousek od Salzburku. Cestou jsme ještě v Čechách svezli stopaře, mladého kluka. I bez plánované zastávky v Salzburku jsme k Alexandře dorazili později, než jsme chtěli. Ale to nevadilo. Dohodli jsme se, že se sejdeme v Saalfeldenu u pošty a tam že pro nás Alexandra přijede na kole. A na tom kole nás vedla k ní domů. Velmi zajímavá zkušenost, protože ona na tom kole, i do kopce, byla děsně rychlá a vyznala se tam a zatáčky řezala a v úzkých uličkách jela furt na plno. No prostě jsme ji málem nestíhali, my v tom autě!
Alexandra je 28-letá učitelka tance a španělštiny a mě hodně zaujala tím, že současnému tanci i sama věnuje. Kromě toho byla od prvního emailu velmi ochotná a vstřícná. Bydlí v malém, zajímavém bytě se svým přítelem. Ač je to nově postavený bytový dům, mají v bytě i novou, funkční pec. A ve vysoké koupelně tak vydatné střešní okno, že jsem se ráno lekla, že jsme večer zapomněli zhasnout světlo, chacha…
Poklidný večer, kdy jsme si hodně povídali, u toho jsme hrabali zenovou zahrádku a dokonce nám Alexandra i pustila video se záznamem z jejího tanečního vystoupení. Takový ten moderní tanec to byl, kdy se cosi děje na scéně, tanec to vyloženě není, spíš velmi dobře koordinované a měkké pohyby nejrůznějšího druhu a významu. Mně se to líbilo, s Berkou to ale žádný kontakt nenavázalo…
Jo a ta zenová zahrádka – to je taková malá roztomila věc. Dřevěná čtvercová mistička s jemňoulinkým pískem a několika oblázky. K dispozici jsou pak malé dřevěné hrabičky. Účelem je uspořádat si tu plochu a naaranžovat kamínky tak, jak se komu zrovna líbí. Na hladko, zvrásněně, divoce, minimalisticky. Možností je nekonečně. Asi to pěkně uklidňuje, člověk si u toho vyhraje a ještě to navíc pak na stole vypadá pěkně.
Anglické kontakty jsou také RSS
Dost jsem uklidil skripty Berkintoshe, teď budou úpravy velmi jednoduché. Postupně převedu všechny stránky do nového formátu. Pak budu moci dělat nějaké další machrovinky.
Den 2. – úterý 24 Apr
Ač počasí bylo trochu nic moc, šli jsme s Alexandrou a jejím přítelem na procházku Saalfeldenem. A bylo to báječné, protože není nic lepšího než si nějaké místo projít s člověkem, který tam žije a zná to tam. Pro nás samotné by to bylo jen nevýznamné malé mestečko, ale s Alexandrou to byl úplný luxus: tu nám řekla pár věcí o kostele, tu o zemědělských trzích, vzala nás do obchodu s místními produkty, v obchodě s čokoládou nám zařídila, že jsme něco mohli ochutnat, vzala nás na kopec s vyhlídkou, ukázala nám jeden pasívní dům, řekla legendu o saalfeldenských říčních kamenech a ty nám nakonec jako suvenýr věnovala (v jedlé podobě, hihi… vypadaly docela realisticky, takže jsem s nimi pak dělala různé fórky na lidi…).
Už hned zkraje téhle dovolené jsem měla jasno v tom, co to je luxus. Je to pro mě pozornost, čas a zkušenosti našich hostitelů. Alexandra nás vším tím zahrnula úplně vydatně. Nakonec nám taky naplánovala trasu do dalšího cíle – Innsbrucku – i se zajímavým zastavením cestou. Jednalo se o muzeum nebo spíš výstavní show podniku Swarowski, který vyrábí špičkové skleněné krystalky na šperky, dekoraci i jiné účely. Tak trochu kýčovka, snobárna, úlet a marnivost, ale za vidění to svým způsobem stálo. Kupodivu jsme si žádného skleněného medvěda ani blyštivý rámeček na fotku nekoupili…
Naše další hostitelka Nina (asi tak mého věku) v Innsbrucku o sobě na stránkách HC napsala samé záhadné a lákavé věci: Mám ráda slunce, lakování si nehtů na nohách, čokoládu, slovní hříčky, žirafy, barvy, cestování, svoje kouzelné červené kolo (které je ale teď rozbité), okamžik, kdy vysavač začne navíjet kabel, když je duše lechtána a plavání v legrační polívce. Nemám ráda čísla a pochybuju o vědě. Mám báječnou dceru, normálně tvarovaného psa, neumím zpívat, neumím vařit, mám ráda svoji zahradu, ráda potkávám lidi z celé planety, někdy jsem zmatená a nepořádná, ale šťastná, někdy mi je těžko rozumět, protože mám podivně uháčkovanou mysl…
Možná to sedí, že takováto bytost rezignovala na pokus napsat nám, jak se dostaneme k jejímu domu. Prostě poslala jméno ulice a mnoho omluv a doufala si, že se snad doptáme… chááchá… Tak jsme nejdřív našli internetovou kavárnu, tam jsme si ulici našli na mapě, já si překreslila trasu (dnes už legendárním způsobem, který se pak ještě několikrát osvědčil: vlastně to byla jen jedna klikatá čára, která se ke konci párkrát rozvětvila, a dvě značičky pro koleje a řeku). Nikdo jiný by z toho nic nevyčetl. My jsme – po několika málo zamotávkách – nakonec Ninu našli. I tak mi to přišlo jako úspěch.
A teď přišel ten senzační moment, který jsme pak ještě dostkrát zažili. Odjeli jsme ráno ze Saalfeldenu, měli jsme ještě plnou hlavu milé Alexandry, užili jsme si krystalků, poběhali jsme trochu Innsbruck, hodně jsme řídili a někde se zorientovávali se… no prostě takhle v sedm večer jsou hlavy nabité velmi a vlastně jsme hrozně unavení… Ale místo vidiny odpočinku víme, že se budeme seznamovat s novým člověkem a novým prostředím a nic nelze předpokládat. Takže ještě přičítáme lehké napětí a zvědavost.
A pak – ostrý střih a my jsme v novém světě, ten starý je zapomenutý a všechno začíná jakoby odznovu a zase je to VYNIKAJÍCÍ. Nina pro mě byla moc krásná osoba, spontánní, impulzívní, charismatická, lehce chaotická, milounká, otevřená, hovorná, bezelstná… Takové čisté stvoření. Živí se ilustrováním dětských knížek, kde vytváří celé malé světy, barevné a veselé, plné drobných detailů. Také má dceru, která vypadala přesně jako obrázek od Niny: pihatá, s výraznýma očima a kudrnatými rezavými vlásky. Nina potvrzovala, že jí to říká hodně lidí: že její dcera vypadá, jako kdyby si ji sama nakreslila.
Dům Niny byl taky kouzelný. Z ulice vůbec nebyl vidět přes hradbu keřů a stromů. Ale jakmile člověk vstoupí do zahrady, octne se jakoby v pohádkové říši. Domek lehce ve stylu anglického venkova, starý a omšelý, ale příjemný, a hlavě obklopený krásnou zahradou – takovou, kterou nelze obsáhnout jedním pohledem, takovou, kterou člověk musí prolízt a prozkoumat, aby zjistil, co všechno nabízí… Spousta zákoutí, klikatých cest, schůdky, lezací stromy, houpačka, houpací síť, posezení ve stínu, trampolína… všecko možný. Balada. Výborně jsem se tam nalítala se psem.
Uvnitř domu to byl trochu chaos, ale takový ten milý. Děsně moc věcí, ale jaksi zajímavě tam dotvářely atmosféru. Hodně jsme se o tom s Ninou bavily: jak ona by ráda byla zorganizovanější a ráda by v domě měla větší pořádek. A já zase o tom, jak můj (asi strohý) smysl pro pořádek mi zabraňuje vytvořit takové to věcičkové a polštářkové útulno… Nina velmi obdivovala můj přípravný sešit na dovolenou, kde jsem si dala dohromady, který den kde u koho spíme a co o těch lidech víme a jak se k nim dostat. Taky jsem na toto dílo byla dost hrdá. Ale lepší pak bylo objevit, že se s Ninou i přes ten velký rozdíl v pořádkumilovnosti a systematičnosti máme kde potkat – v ulítlém a hravém humoru… Juhůůů.
Den 3. – středa 25 Apr
Ráno jsme si jen poskákali trampolínu, naposledy obešli zahradu a rozloučili se s Ninou. Emoce se rychle střídaly – radost ze setkání, smutek z brzkého loučení, naděje, že se ještě někdy uvidíme, radost nad tím, že takoví lidé vůbec existují…
A hurá na ementál!! Teda chci říct do Švýcarska. Scenérie se proměňovala: nejdřív podél macatých Alp, dramatickou krajinou, samá výška, šutry, strmost. S takovým výhledem jsme ještě v Rakousku i obědvali (jako místní speciality nám doporučili sýrové špecle a cosi jako knedlo-vepřo-zelo).
Pak nížinou podél řeky, až jsme dorazili do Švýcar. Cestou nás zaujala jedna zvláštní stavba a právě jsme potřebovali zastavit na kafíčko – a ejhle ono se z toho vyklubala slavná tržnice od ještě slavnějšího architekta Hundertwassera. Jeho obytný dům ve Vídni už jsme viděli a moc se nám líbil pro svoje veselé barvy, nerovné linie, hravost. To vše bylo k vidění i tady. A prý se právě proto budova jako městská tržnice neujala, protože lidé sem jezdili koukat a ne nakupovat. Tak je to dnes jen takový prázdný prostor na koukání.
Další nocleh byl nad Bodamským jezerem u paní Gabrielly, o které se vědělo to, že je jí asi 50 let, je ředitelkou nějaké místní organizace sociálních služeb, bydlí ve starém farmářském domě a je dost aktivní. Předtím jsme ještě měli chvíli čas, a tak jsme se zastavili dole u Bodamského jezera. Měla jsem takovou optimistickou představu, že okolo jezera se určitě lidi rádi prohání na kole nebo na bruslích a že tam určitě bude kvalitní asfaltek a výborné podmínky. A že by bylo výborné si jezero objet na bruslích. No… Realita byla jiná, samozřejmě. Možná Bodamské jezero má kolem dokola nějakou stezku, ale jen pro cyklisty, jestli vůbec. Pro bruslaře zrovna v tom našem kousku byla nejlepší plocha na bruslení parkoviště. Ale hlavně: obvod celého jezera má asi tak 150 km, háhá… Z mého smělého projektu sešlo, pojezdila jsem si asi patnáct minut, kam až to šlo, a Berka mezitím hleděl na vodní hladinu a fotil ptactvo…
Příjezdové instrukce byly oproti předchozímu dni úplně luxusní: dostala jsem je emailem hned, když jsme si s Gabriellou domluvily návštěvu. Byly velmi detailně sepsané a dokonce k nim byl uváděný i kilometrovník s přesností na stovky metrů. Takhle v Čechách u stolu mi to připadalo trochu legrační a možná až moc podrobné. Ale zase jsem oceňovala tu systematičnost. No ale až na místě jsem se přestala divit. Je to taková průběžně osídlená kopečkovatá a lesnatá krajina. Sem tam jsou vesnice s více domy pohromadě, ale spousta dalších domů je prostě rozesetá po kopcích. Nejpíš původně farmy, kde si každá z nich trůnila uprostřed rozlehlých přináležejících pozemků. No a trefte si k jedné z takových farem! Jojojo…
Naše potíž byla, že jsme nemohli najít bod Nula, kde ten popis trasy od Gabrielly začínal. Hehe. Jezdili jsme sice po té výchozí vesnici tam a zpátky, ale žádná taková odbočka nebyla… Asi třikrát jsme se vrátili na nádraží, kde byla místní mapa a kde jsme tu naši farmu našli, ale tady všechny pokusy o překreslení selhaly. Bylo by to moc odboček, které by se těžko odhadovaly. Ani když jsme mapu vyfotili a čučeli jsme do ní ve zvětšeném měřítku ve foťáku, nijak moc jsme si nepomohli.
Nakonec jsme při asi 4. průjezdu vesnicí zahlédli takovou pidiodbočku, vypadala jako cestička ke kůlně, či co, no a to bylo konečně ono. Bod Nula. Huráá. Pak už instrukce fungovaly a byly přesně tak podrobné, jak bylo potřeba. Vydrápat se na tenhle kopec byla pro Bizona pěkná fuška. Berka statečně řídil a bylo to jak někde v Ománu, blahé paměti… Štěrkatá cesta, prudce do kopce, ostré zatáčky, kroucení se a vinutí… Navíc tmavý les okolo a řídnoucí civilizace… Tu nejpekelnější zatáčku jsme hrabali na jedničku a Bizon si na tom spálil spojku (prý, říkali pak chytré hlavy doma).
Ale vyškrabali jsme se na vršíček světa a tam nás čekal ráj… No vážně!! Jak jinak nazvat místo, kde cesta končí, kde roste šťavnatá tráva, kvetou luční kytky, kopečky se všude okolo malebně rýsují, ovečky a kravky se tam pasou a cinkají zvonečky. A na konci té cesty byl veliký dřevený dům se spoustou oken a z něho vyšla Gabriella a říká: Tak vás tu pěkně vítám, pojďtě dál, buďte tady jako doma, večeře už je připravená…
Jestli jsem den předtím byla ohromená Ninou a jejím světem, tak dnes jsem blahem málem nadnášela a byla jsem úplně u vytržení, že máme takové štěstí… Potkat tak hodné lidi a vidět tak krásná místa. Jak jinak bychom do takových končin zavítali… nebýt Hospitality klubu. No to bylo blaho!!!! Zvenku dům vypadal převeliký a starý, uvnitř ale byly nizoučké stropy a nevelké místnosti s moderním, útulným vybavením. Večeřeli jsme u prastarého dřevěného stolu, jednoduše prostřeného, pili jsme červené víno a měli jsme výhled na tisíce světýlek okolo Bodamského jezera… No to je romantika, to je kýč, co!! No jen si to představte s námi!
S Gabriellou se nám povídalo moc pěkně, ten věkový rozdíl nebyl na překážku. Moc se mi líbilo, jaká byla klidná, srovnaná a akční. Třeba sama jezdila po Německu na kole a spala u lidí z Hospitality klubu. A její způsob života mi připadal fascinující. Přes den elegantní paní ředitelka, po práci ale vyjede nahoru do svého domu a stává se z ní horalka, co se stará společně s mužem o ovce a krávy. A ještě nás ohromilo to, že dům nezamykají. Říkala k tomu, že tam zkraje byla jednou přes noc sama a bála se, tak na noc pozamykala všech šestero dveří, které ta komplikovaná stavba má. A až nad ránem se vzbudila a se smíchem si uvědomila, že zapomněla na sedmý vchod… Tak od té doby na zamykání kašle. A nic zlého se jim tam samozřejmě nestalo.
Dnes nefungoval Berkintosh
Tedy on fungoval, jen byly problémy se stylem a tak to vypadalo, že je to celé špatně. Chyba byla na straně serveru, asi tam něco přeinstalovali nebo přenastavili. Stane se. Je to dobré mít podporu 24/7 s garantovanou odpovědí do hodiny.
Proč pasívní dům
Často slyším otázku, proč chceme nízkoenergetický dům, když se ty technologie zaplatí až za delší dobu. Většinou lidé kalkulují v dnešních cenách a to je ten rozpor. Jsem přesvědčený o tom, že ceny energií porostou, a to výrazně. Proto čekám, že se jednak investice do úspory energií vrátí dřív, ale také, že se náš dům zhodnotí.
S cenou energií to není Litanie. Nějakou dobu sleduji ropu, od které se ceny energií odvíjejí. Odborníci se shodnou na několika věcech: – Levná ropa (lehce dostupná, většinou z tradičních ložisek) dochází. – Drahá ropa se zatím moc netěží, technologie sice jsou, ale než se masově nasadí, tak to bude nějakou dobu trvat. – Poptávka se každý rok zvýšila a bude tomu tak ještě nějakou dobu. Hlavně proto, že se v Číně a v Indii spotřebuje na hlavu daleko méně ropy, než na západě, a trend je nás dohnat. – Cena ropy je většinou v dolarech a ten je pro nás teď levný a zlevňuje. Tím se pro nás cena ropy zvyšuje pomalu. Někdy brzo se tento trend obrátí a ropa se výrazně zdraží i tady.
To jsou mé důvody, proč si myslím, že se vyplatí si připlatit za úspornější bydlení.
Cena domu
Cenu domu nám právě počítají, dají nám ji v lednu. Dali jsme jim na začátku, při práci na studii, naši představu o rozpočtu. A oni nás ujišťovali, že to bude přibližně nějaká cena krát objem domu. A taky říkali, že to spočítají, až bude hotový projekt. Takže pohoda. No problem.
Červenáček na tom byl stejně. Ale jeho projekt byl rychlejší a tak rozpočet už dostal. Průsr je, že je částka asi o dva miliony vyšší, než v zadání a než si může dovolit. Takže má projekt k ničemu a v březnu nezačne stavět. Asi. Projekt se dá redukovat, nemusí mít třeba vířivku za 270 tisíc, ale aby se dostal na částku, kterou má k dispozici, musí udělat výrazné škrty typu nejlevnější dveře a nejlevnější podlahy. A i tak se to částce jen přiblíží. Nepivoda, neboli firma Asting je z toho taky zdrblý. Ale neumím si představit, proč je to tak překvapilo. Každopádně má jejich rozpočtářka i projektanti dovolenou (během roku si ji nestihli vybrat), proto se celá kauza odročuje na leden.
A co my? Jednak máme o něco vyšší rozpočet a jednak máme (asi) tradičnější dům. Uvidíme. Trochu obavy máme, ale snad to dobře dopadne.