Den 4. – čtvrtek 26 Apr
Ráno jsme se vzbudili, výhled na stráně zalité ranním sluníčkem, všude zeleno, čerstvounko, klídek… Idyla. Gabriella na mě ještě jednou udělala veliký dojem: když v halence a sukýnce šla shodit ovečkám seno, vůbec nic jí to na kráse neudělalo a pak vesele odfrčela do práce. No a pak že moderní a tradiční se těžko snáší! Z takového místa se nám odjíždělo těžko, ale s vděkem – že jsme ho vůbec našli.
Moc pěknou krajinou jsme si to pak pluli. Samý kopeček, louky, lesíky, staré, ale udržované farmy, občas vesnice s kostelíkem. Jojo… Jeli jsme i přes Appenzell, kde má hlavní sídlo naše firma GMC. Tak to byl takový vtip, že jsme tam zastavili a trochu se tam prošli. Adresu jsme bohužel po ruce neměli, tak jsme jen vyhlíželi, jestli nějakého kolegu náhodou nepotkáme. Nepotkali, ono stejně moc času nebylo.
Museli jsme totiž jet do Zurichu na pracovní schůzku! No fakt že jo!! Totiž Berka teď hodně pracuje na grafickém stylu naší firmy a ten pro nás vyrábí švýcarská firma sídlící v Zurichu. A pro každé takové pracovní vztahy není nic lepšího než osobní setkání. K sídlu té firmy v centru Zurichu jsme dojeli úplně geniálně. Nechci to nijak zveličovat, ale bylo to tak. Prostě jsme přijeli rovně do města, tam jsme dvakrát zahnuli doprava a pak už to tam bylo. Užasné. Na to, jaký je Zurich maglajz (jak jsme zjistili při výjezdu na druhou stranu), to bylo úplně neuvěřitelně lehké.
Setkání s oběma grafičkami bylo zajímavé. Přeci jen, když už se bavíme, je možné občas vzdychnout nebo kroutit očima nebo všelijak jinak naznačit, co si vlastně člověk o něčem myslí. To by do emailu nešlo… Takže jsme se v lecčems dost posunuli. Já jsem tam měla sedět a jen tak poslouchat, ale umíte si představit, že bych byla zticha, když si myslím, že k tomu mám co říct…hihi…? Ale snad jim to nevadilo.
Pak jsme chtěli omrknout Zurich, ale stačilo kousek jet centrem a hned nás to přešlo. Husto, přehusto, auťáky, lidi, MHD. Než bychom nějak rozumně zaparkovali a zjistili, kde je to pěkné, bude noc… Tak jsme rovnou vymajzli do další noclehové stanice – do Basileje.
S naším basilejským hostitelem Christianem jsem se měli potkat na nádraží. To se hledá i ve velikém městě docela dobře. Christian bydlí kousínek od nádraží – pro takové vlakové cestovatele to musí být úplný poklad. I pro nás, to jó, i když se tam o něco hůř hledalo místo k zaparkování.
Střih a hop, zase jsme v jiném světě a zase je to něco jiného. Christian nás uvedl do svého útulného, jednoduchého a akorát velkého bytu. Ukázal nám všechny místnosti, v koupelně zdůraznil, že nemáme uklouznout ve vaně, v kuchyni předvedl, kde co má k jídlu a na vaření, u počítače nám ukázal, jak se připojit k internetu a pak prohlídka končila v našem pokoji, kde na čistě povlečeném dvoulůžku byl už nachystaný ručník, klíče od bytu a průvodce po švýcarské národní povaze… Byla jsem z toho úplně PAF. Takže jsem jen vydechla: “A to jsme kde?? Ve čtyřhvězdičkovém hotelu?” A Christian s laskavým úsměvem odpověděl: “Ne, to je prostě jen Hospitality club.”
Den 5. – pátek 27 Apr
No to bylo ale líné ráno!! Jak na dovolený, nebo co! Měli jsme pro sebe celý ten pěkný byteček a hlavně jsme měli čas – dnes už nás nečekaly žádné přesuny, konečně jsme přešli na dvojnoclehy u jednotlivých lidí. Už bylo na čase zvolnit tempo…
Co jsme tak v Basileji celý den dělali? Dohromady nic. Než jsme se vylákali ven, bylo jistě poledne. A pak jsme se volným krokem vlekli centrem a všechno si prohlíželi a nikam nespěchali a měli se dobře. Poobědvali jsme ve stylové vegetariánské restauraci, venku pěkně, protože počasí bylo úplně letní. Však jsem na sobě měla šaty s holými zády!!
Hodně nás zaujala tržnice, jak nečekané, že… Berkovi se tam líbily hrušky, tak jsme je šli koupit. Když paní zjistila, že chceme jen dvě, dala nám je zadarmo. Pak se nám moc zamlouvali lákači do jednotlivých sýrových nebo salámových stánků – chodili totiž mezi lidmi a ukrajovali kousíčky na ochutnání. Joj! A moc pěkné chleby tam měli – takové propečené, rozeklané, divoké, svůdné… Však jsme tam něco málo nakoupili.
Na večer bylo v plánu uvařit českou večeři pro Christiana. Vynalezli jsme, že to bude recept od maminky – králík ve žluté bavlnce. Ono tam totiž králík šel normálně koupit! V lepším supermarketu ho měli v masovém oddělení, což se myslím moc nevidí ani tady.
Vaření se nakonec ukázalo být pravým dobrodružstvím. On totiž Christian neměl tu kuchyň moc vybavenou, jako správný starý mládenec. Jeden hrnec, jedna pánev, jedna mísa, jedno struhadýlko. A my jsme měli smělé plány. Tak jsme všelijak improvizovali a rozpomínali se na staré triky. Jak uvařit brambory i chřest v jednom hrnci? Brambory nejdřív a pak šup s nimi do spacáku, protože tam vydrží žhavé pěkně dlouho. Jak asi získat strouhanku, kterou jsme v obchodě nenašli a přes všemožné úsilí se na ni ani nedoptali? Nakonec jsme koupili aspoň suchary (ale ta fuška najít neslazené!) a počítali jsme s tím, že je doma nějak nameleme. Ale nebylo na čem. Zkoušeli jsme je strouhat, ale šlo to bídně. Nakonec jsme je museli drtit dvěma mističkama na sebe položenýma… A tak dál, samé malé nečekané výzvy. Tohle vaření jsme si prostě mimořádně užili.
Výsledné jídlo až tak senzační nebylo, ale Christian byl potěšený velmi. Zdálo se mi, že v jeho klidném a střízlivém životě se nestává moc často, aby pro něj někdo chystal večeře. První večer se zdál docela nemluvný, ale teď se rozvinul uvolněný a příjemný rozhovor. Nakonec jsme objevili dost společných témat. Christian totiž taky dělá okolo počítačů, nějakého konzultanta pro implementaci open-sourcových řešení a dost věcem rozuměl a hodně pozorně nás poslouchal. Myslím, že jsem mu toho o mé práci navykládala děsně moc. Byl pak tak hodný, že mi dokonce i poradil – věnoval mi odkaz na nějaké šikovné webové stránky, kde bych mohla najít nástroje pro dokumentaci. Komentoval to s jemným úsměvem, že jeho klienty takováhle informace stojí pěkných pár stovek eur.
No, a pak nemám být urvaná z Hospitality clubu!!
Masíčko
Rozhodl jsem se zhubnout a daří se mi to. Pomalu, ale jistě. Dávám si jídla méně nebo stejně a pokud je mi to jedno a mám na výběr, dám si to méně kalorické. Taky už nesnídám tak bohatě, třeba steak nebo půlku knedlíku se šesti vejci jsem nesnídal ani nepamatuji. Taky maso jsem omezil. Ne, že bych ho nejedl, ale třeba jsem redukoval počet zabíjaček (příští bude až v únoru). Aby vám to nebylo líto, připravil jsem pro vás momentku ze svého minulého života. Ani nevím, proč se na ní neusmívám.
Den 6. – sobota 28 Apr
Tak šestý den na cestě se to konečně stalo: dojeli jsme do Francie, zemi sýru zaslíbené!! A stále jsme s sebou vezli kousíček sýra ještě z Rakouska, chm! Nějak jsme nestíhali… A k tomu se nabalovaly i jiné suvenýry: hladká mouka, suchary, bonbóny… Usoudili jsme, že to se přeci může hodit – při dalším kdovíjak dobrodružném vaření.
První dojem z Francie byl z perspektivy řidiče: až dosud jsme jeli zeměmi, kde řidiči ctí zákon, jezdí ctnostně a co je na značkách, to je i na silnici. Stačilo přejet hranice a všechno bylo úplně jinak. Jízda se stala spontánnější, akčnější, nepředvítatelnější. Chovali se tak okolo všichni, až nás postupně nakazili.
Cestou se nám poštěstilo potkat jednu architektonickou pozoruhodnost: atypický kostel Notre Dame od Le Corbusiera někdy z 30. let. Mě to děsně bavilo – protože o urbanistických konceptech Le Corbusiera jsem četla a vím, jak vlivný byl na pozdější architekturu, včetně té sídlištní. No ale stavba to je velmi zvláštní – zvenčí bílý kolos podivných tvarů, ale až vevnitř jsem ho plně docenila. (Stejně vlastně jako s moderní katedrálou v Rio de Janeiro…) Vnitřní prostor krásně moduloval světlo, dopřával lidem nerušivého příšeří, rozptýlené, téměř božské osvětlení přicházelo odkusi zvrchu přesně jen do těch pár míst, kde ho bylo třeba. Až mi prostor kostela připadal docela mystický.
Sobotním cílem byl Dijon. Abychom ochutnali dijonskou hořčici, to dá rozum. A náš ubytovatelský systém poprvé lehce zaskřípal. Nepřekvapovalo mě to, bylo by to jinak až neskutečně dokonalé. (Větší překvapení nakonec je to, že toto nedorozumění s hostitelem bylo jen jedno jediné za celou dovolenou.) Když jsem volala našemu dalšímu dobrodincovi, Thierrymu, byl celý zaskočený a s omluvami přiznal, že dnes se mu jako návštěva nehodíme. Leda až zítra. Nám to náladu nijak nezkazilo, kdepak. Dopřejeme si aspoň jednu noc v hotelu a budeme moci jeden večer strávit ve vzácném tichu… když budeme chtít.
Ale aspoň jeden kontakt z HC nás v Dijonu čekal: měli jsme domluvené setkání a procházku po Dijonu s Fabricem. No, to teda ale bylo příšerné!!! I to muselo přijít – nemůžou přeci všichni v HC být takoví dokonalí! Fabrice byl sice dokonalý, ale takovým svým osobitým způsobem, haha…
Na začátku jsme si ujasnili, o co máme zájem: rádi bychom v Dijonu šli na nějaké klidné místo a tam poseděli třeba u šálku čaje. A jaká byla realita? Fab nás povodil po celém Dijonu a celou dobu něco mluvil. Aby nám mohl ukázat i jedno senzačně klidné místo, botanickou zahradu, šel tam co nejkratší cestou, podél hrozně rušné ulice. Úplně mi u toho třeštila hlava. Ale v botanické zahradě jsme se nemohli moc zdržet, protože pak nám přece ještě musel ukázat historické centrum a nějaký kostel a to a ono. A furt mluvil. A já se za ním vlekla celá chmurná a smířená s tím, že to nikdy nepřestane…
Ale čas je laskavý: Fabrice na nás měl jen dvě hodiny, protože pak mu jel poslední vlak domů a nechtěl ho změškat. Dlouho se sice nemohl urvat, protože přeci ještě toto a tamto musíme vidět… Ale pak najednou mu došlo, kolik že je hodin a tak se krátce rozloučil a utíkal (ano, utíkal) na vlak. A my jsme byli vysvobození, huráááááá.
Takže co jsme udělali: zalezli do první nadělané turistické restaurace, která na menu slibovala všechny speciality regionu a ty jsme si taky dali: šneky, citronovou zmrzlinu s černorybízovým likérem a nějaké jiné ňamky.
Hotel jsme pak po chvíli našli, i pohodlné podzemní parkoviště nedaleko. A na pokoji jsme si dopřáli tu “idylu” – jak se za nocleh neodvděčňujeme společností a pozorností, ale prostě normálně jen penězi… chacha… Na jednu noc to byla fajn změna, ale už jsme se zase těšili na ty všechny Francouze.
Den 7. – neděle 29 Apr
Dopoledne jsme věnovali prohlídce Dijonu – je to pěkné, staré město. A je plné hořčice!! Chci tím říct, že ji prodávají na každém rohu, v roztomilých skleničkách, senzační suvenýr. Kromě klasické žluté hladké hořčice, kterou známe i u nás, mají i růžovou (s černým rybízem), zelinkavou (s estragonem), hnědo-žlutou (s medem) a skvrnitou (na hrubo mletá). Tak jsme v obchodě nakoupili spoustu malých vzorkových sad a k tomu ještě od každého druhu normálně velikou skleničku na doma. A hned před obchodem jsme museli klasickou dijonskou otevřít a prstem-mlsálkem ochutnat! Uaarggghhh!!! Mńááám!! Byla výtečná a v puse dělala malé peklo, jak byla ostrá…
A co ještě je v Dijonu k vidění?? Moc mě zaujala jedna katedrála.
Odpoledne jsme se jeli podívat do jedné z nejslavnějších vinařských oblastí, Beaune, odkud pochází burgundská vína. Byl to tam příjemný kraj – mírně zvlněný, slunečný, zarostlý vinicemi, sem tam uprostřed vinic starobylá rezidence, sem tam tradiční vesnice, kde ještě dnes je znát původní duch… Znalcům vína by se asi z jednotlivých vinic, opatřených cedulkou s názvem, asi rozbušila srdíčka, ale pro nás to byla jen prázdná jména. Ale na půvabu to té krajině neubíralo, to ne…
Pak už jsme nabrali směr Chatillon, kde jsme byli očekáváni u Thierryho. Cestou se nám podařilo vyrobit si trochu adrenalinu: docházel nám totiž benzín a tyto končiny neoplývaly zrovna moc benzínkami a ta jedna, co jsme potkali, byla navíc v neděli zavřená. Zkoušela jsem se tam doptat jedné staré paní, kde je nejbližší další benzínka. Byl to hodně zvláštní rozhovor, ale nejspíš to fungovalo. Sdílely jsme několik málo slov, ale vystačily jsme si. Paní naznačila, že k pumpě to bude tak asi 20 km a měla obavy, jestli dojedeme. My jsme ji uklidňovali, že to asi tak tak vyjde… Zkuste si toto všechno říct v jazyce, který neovládáte – když budete hodně chtít, půjde to!!!
Berka jel super-úsporným způsobem, nebo mi to aspoň tvrdil. A vyšlo to!! Natankovali jsme až v Chatillon a předsevzali si, že si to budeme víc hlídat, chacha.
Šmik a zase to všechno bylo jiné. Chatillon je takové malé město, třeba jako Chrudim. Měli jsme tu domluvený nocleh na dvě noci u Thierryho, který tu bydlí kousínek od hlavního náměstí, v miloučké ulici – to je taková, co už se tváří jako pravá městská ulice, ale přitom neztrácí normální lidský rozměr. Thierry je zrzavý, trochu plachý, ale velmi srdečný člověk, asi tak našeho věku, svobodný, učitel na základní škole, ochotník v divadle. Uvítal nás ve svém útulném, malém bytě, kde každá místnost byla nějak jinak výrazně barevná. Z oken byl výhled na nahuštěné stařičké střechy okolo a dvoreček s vodní nádrží. Po docela hektickém a rušném Dijonu to byl výborný balzám.
S Thierrym se nám hodně pěkně povídalo: hodně o Francii a o Česku, o jeho divadle, o jeho škole. Vysvětlil nám drsný systém francouzských učitelů: aby byli uznáni za plně kvalifikované, musí odučit rok nebo dva – a teď bacha! – na škole, kterou jim určí stát. Čiliže nemají moc na výběr a jsou většinou odesláni do pěkných zapadákovů. Až si tam odkroutí těch pár roků, můžou se pak ucházet i o jiná místa. Thierry to bral s klidem – na Chatillon oceňoval jeho malou velikost, možnost navázat spoustu osobních vztahů, klid.
Nakonec byl tak velmi laskavý, že nám přenechal svoji postel (když je pro dva) a sám spal na gauči v obýváku (když je pro jednoho). Jemu to připadalo naprosto přirozené, zatímco já jsem z toho byla užaslá. A se zahanbením jsem si přiznala, že já doma do podobných “obětí” nejdu (z obavy, že když mě návštěvy budou omezovat v mém běžném pohodlí, přestane mě bavit je vůbec zvát…).
Den 8. – pondělí 30 Apr
Thierry nás už dopředu varoval, že Chatillon je vlastně hrozně malé město, které asi turisty na dlouho nezabaví. No ale v tom je ten vtip: že my asi nejsme žádní turisti. Prostě jsme si prohlíželi všechny ulice, všechny domy, nahlíželi do obchůdků, chodili pěšky sem a tam. A měli jsme fajn pocit, že aspoň jedno místo jsme během naší cesty měli čas si pořádně ošahat. Lepší než poběhat deset slavných zámků…
Pár krásných míst jsme objevili i v Chatillon. Třeba prameny řeky Dioux, kde to bylo úplně svůdné. A tak jsme se nechali zlákat a všelijak jsme se máchali ve vodě, hledali kamínky, aranžovali osla – ha!! já jsem vám ještě neřekla o oslovi?!? No asi ne! – a fotili ho a opalovali si nohy a ramena a pozorovali místní omladinu, co si ve vodě chladila piva…
Odpoledne jsem se jeli podívat do hlubokých lesů, kde je klášter s nějakou důmyslnou zahradou. Hodiny pro veřejnost jsme už nestihli, ale aspoň jsme si celý areál obešli zvenčí. Místy to šlo pěkně, místy jsme se docela prodírali divočinou. Ale užili jsme si u toho zlatavého pozdně odpoledního sluníčka a výhledu do zahrady.
Tam se proháněla všelijaká zvěř, např. pejsci. Tak jsme si dírou ve zdi jednoho vyfotili.
Taky jsme se byli podívat na Thierryho ochotnický spolek. Právě si stavěli letní scénu, na které pak měli odehrát sérii představení. Původně jsme mysleli, že bychom jim se stavěním mohli pomoci, ale ukázalo se, že jich je tam jako mravenců a že bez francouzštiny bychom se jim dost pletli. Tak jsme to jen omrkli, pokecali s Thierrym a zase šli po svých.
Večeře na náměstí už začala ukazovat – takhle hned druhý den – limity Chatillonu. Takhle večer není moc míst, kde by se člověk mohl stavit na pěknou večeři. Už si nevybavujeme ty detaily, ale byla to nějaká zvláštní večeře, zvláštní obsluha a vůbec… Takhle k večeru je přeci jen trošku zima. Tak jsme se těšili do tepla k Thierrymu.
Zrušené ohlášení
Tak nám ohlášení zrušili. Chybí nám nějaká potvrzení. Od ČEZu, a od památkářů. A asi ještě jedno. Seženeme je a pak by to mělo vyjít.
Den 9. – úterý 1 May
Ráno jsme si dopřáli luxus největší: došli jsme pro čerstvou bagetu! Nejde o to, že je čerstvá. To se u bagety rozumí samosebou. Ale je to prostě senzační pocit vykračovat si s tou nesmyslně dlouhou, křupavou a voňavou věcí po ulici, to si člověk hned připadá tak trochu jako místňák. Navíc se bageta do žádného jejich sáčku nevejde celá a tak z půlky z něj vyčuhuje a tím samozřejmě láká k nakousnutí… To teda Francouzi nedělají. Ale my jo.
Toto byl asi jediný den, kdy počasí nepatrně zvlčelo. Začalo mrholit a jemně poprchávat a tak nějak to vydrželo celý den. Stějně nás čekal asi 300-kilometrový přesun, tak nás to moc neštvalo.
Cestou jsme se zastavili v Tonnere, na krátkou procházku k dalším pramenům řeky. Tyhle byly ještě působivější: tůňka byla nádherně probarvená, blankytně, azurově, brčálově, temně hnědě… Barvy se přes sebe mámivě prolínaly a celé to bylo rámované kamennou půlkulatou stavbou – prastarými lázněmi a prádelnou. Pod přístřeškem byl po obvodu nádrže mělký kanálek, kam přepadávala voda a u kterého se dalo klečet a mydlit, drbat, máchat prádlo…
I dnešní oběd byl netypický: přeci jen se nám za ty dny nasbírala malá zásoba sýrů a pečiva a všeho a pořád pršelo a tak jsme jen sjeli kousek ze silnice na polňačku k lesíku a poobědvali jsme v Bizonovi, s výhledem na pasoucí se krávy.
Večer jsme měli domluvený nocleh u Renate, asi 50-leté psychoterapeutky. No to byl mazec!!! Už zase jsme se dostali do úplně nového světa, který bychom si sami ani představit neuměli. Renate je elegantní a inteligentní dáma, cigaretu kouří se špičkou a kam klepe popel je podružné, protože právě rozkládá o nějakém rafinovaném tématu a to jí je přednější…
Její dům mě fascinoval taky. Malý cihlák, tak trochu holandského stylu, ale naprosto dokonale ukrytý v hradbě stromů a bujných keřů. Od silnice vůbec nebyl vidět. Zahrada okolo něho byla hustá a tajemná. Uvnitř pak zajímavé vybavení – krásný, starobylý a obrovský jídelní stůl, moderní židle, narvaná knihovna, macatá křesla, do kterých zapadne celý člověk, obrazy na zdech, těžké závěsy, na gauči žádostivá černá kočka…
V domě Renate už jedna návštěva z Hospitality clubu právě pobývala – americký cestovatel na motorce, Steve, asi tak ve věku Renate. Byla to moc zajímavá kombinace – ona se svými náročnými úvahami a lehkou špetkou koketérie, on pragmatický a lehce povrchní Američan, ale dost chytrý na to, aby to na první pohled nebylo vidět. A hlavně muž. Byla jsem za to vděčná: Renate sršela pozorností a stejně moc jí i vyžadovala, což bych asi po čase považovala za dost únavné. Takhle to odskákal Steve. A snad ho to i bavilo, nebo byl dvorný jen ze slušnosti, to nevím. Ale naší vzájemné komunikaci to prospívalo.
A aby toho všeho nebylo málo, Renate nachystala naprosto delikatesní večeři! To byl zážitek! Nejprve chřest s octovou omáčkou. Pak husí jatýrka, děsně lahodná věcička, která se navíc v jiných, méně labužnických a více ochranářských zemích nesmí dělat, protože u toho ty husy nějak trápí. Pak ratatouille, neboli směs zeleniny na pánvi (zejména lilky a papriky a kdo ví co ještě). Renate nám i prozradila ten hlavní trik: každou zeleninu je třeba podusit zvlášť, aby se mohla nechat změknout přesně tak, jak je potřeba. No a zlatý hřeb: hovězí pečeně, jen tak zlehka opečená a uvnitř narůžovělá. Z ní Renate krájela tenké plátky. První jsem přijala jen ze slušnosti, říkala jsem si, že nebudu vymrčovat, že hovězí nejím, koho to zajímá… Jen jsem si doufala, že když je to tak tenký plátek, snad to plané kousání přežiju. (Tak totiž vypadaly moje předchozí zkušenosti s hovězím: usilovně koušu a koušu a nic z toho, žádná chuť, žádný zážitek.) A teď najednou – světe a maminko div se! – mně to zachutnalo!! Nevím, jestli jsem nebyla úplně ztumpachovělá těmi předchozími skvělými jídly, ale normálně se mi zdálo, že to celé žvýkání masa má snad i nějaký smysl: uvolňovaly se u toho totiž různé šťávy a chutnaly všechny dobře a tuhost masa byla úplně akorát. A taky, jak pak poznamenal Berka, to byl asi tak nejlepší možný kousek hovězího masa. Takže tak padla poslední meta, kterou Berka chtěl zdolat – při té svojí nenápadné, mnoholeté snaze z mého 80-procentního vegetariánství udělat jen vzpomínku na pošetilost mládí…
Na noc jsme vyfasovali podkrovní pokojíček s dvoupostelí a na střešní okno nám utěšeně pršelo. To se to spalo na prvního máje!!
Den 10. – středa 2 May
Ráno nám Steve vyřídil prosbu od Renate – vyvenčit psa a skočil na motorku a odjel, nejspíš na stejná místa jako my. Byl tu malý pokus nás dát dohromady, že bychom přeci ty atrakce mohli pojezdit spolu, ale na to jsme my i on byli už příliš zvyklí na svoje pohodlí – děláme si, co chceme a nikdo nám do toho nemluví.
Berka tedy šel vyvenčit psa. Pes byl starý a vetchý a asi moc neviděl. Děsně pomalu se šoural, ale věděl kam, a tak Berku vedl. Přes celou vesnici, Cour-Cheverny se to tam jmenovalo. Pak už to Berku přestávalo bavit, tak zatahal za špagátek a pes to otočil a dovedl ho zase domů.
Pak jsme vysvištěli do Amboise, kde je macatý zámek, ale moc to tam zavánělo masovým turismem. Na zámek jsme pekli, ale rozhodli jsme se vidět zámeček, kde žil a tvořil Leonardo da Vinci. Měl tam fajn podmínky od krále, a tak mohl vynalézat. Spoustu jeho vynálezů tam měli vyrobeno a vystaveno, i těch nefunkčních. Úplně mě udivoval záběr jeho aktivit, jeho myšlení. To jsme tak asi v roce 1500. Společným jmenovatelem mnohých jeho vynálezů byla snaha vyrobit hnací sílu. Zkoušel to všelijak – vodou, pružinami, větrem, vlastními silami důmyslně přenášenými soustavou převodů… A tak sestrojil letadlo v podobě velikých ptačích křídel, které si člověk mohl obléknout (což by teda zrovna nefungovalo), něco jako helikoptéru, předchůdce automobilu, a taky parní dělo, obrněný transportér, mostní konstrukci, čerpadlo na vodu…
Odpoledne se nám poštěstilo vidět děsně krásný zámek – Chenonceaux. Je taky velmi slavný a zamořený turisty, ale tentokrát jsme na ně vyzráli. Prohlídky zámku tady na některých místech probíhají velmi zajímavě: zapůjčí vám malý přehrávač a sluchátka a vy se jen musíte trefit do jednoho z třeba osmi jazyků, ve kterých mají komentáře namluvené. S angličtinou není potíž, češtinu jsme nepotkali nikde. Nabízí se prohlídka základní a nebo rozšířená o komentáře o uměleckých dílech. A pak už je to na vás. Člověk si může chodit svým tempem, prohlížet si všechno, jak chce dlouho, vracet se do místností a vracet se i k výkladu, chodit na přeskáčku. Takových lidí je sice okolo hodně, ale všichni máme svoje sluchátka a svoje tempo a v tak velkém zámku si nakonec ani nepřekážíme.
Moc se mi to líbilo a tenhle zámek jsem si báječně užila. Hlavně se mi líbila zámecká kuchyně, která byla profi vybavená a obrovská a bavilo mě představovat si ten cvrkot, když se vaří pro 200 lidí (což je kapacita kuchyně). Kolik asi lidí to muselo zaměstnat a v jakých množstvích to tam frčelo…
A pak jsem byla celá nadšená ze zámecké chodby nad řekou. Tam jsem si místo výkladu nakonec pustila ze svého telefonku nějakou zasněnou hudbu a velice pomalinku jsem si celou chodbu prošla a představovala jsem si, že mám na sobě těžkou róbu s vlečku a je rok 1547… Jojojo, takhle pěkně jsem se tam měla.
Večer jsme na oplátku vařili večeři my. Zvolili jsme českou klasiku – bramboráky a pivo a jako moučník makovec. Považovala jsem to nakonec za malé fiasko, ale jelikož Renate ani Steve to srovnání nemají, tvářili jsme se jako by nic. Bramboráky nebyly křupavé, ale to se dalo čekat: dělali jsme je všechny dopředu a nechali je uzavřené v teple… Tou změklostí se u mě spolehlivě odepsaly. Makovec jsme na dovolené pekli poprvé a dopadl docela hrozně. Renate nám totiž nastavila svoji mikrovlnku na režim pečení, ale asi jsme si nerozuměli, protože výsledek byl jako když to prostě hodinu mikrovlníme. Makovec byl děsně tvrdý a vysušený, ale Renate a Steve nás asi nechtěli urazit a tak statečně hryzali.
Hádanka *
Na síti jsem narazil na hádanku a teď na ni furt myslím a nemůžu na to přijít. Poraďte.
Máš rozbité auto a oni tě s ním učí jezdit. Co to je?