Bábi už je na tom snad líp
Baví ji chodit v chodičce a chutná jí jídlo. To je dobré.
Zkoumáme rozpočet
Zkoumáme rozpočet. Hledáme, komu ho ukázat. Už ho viděla Můra – ségra Jany. Říkala, že to půjde srazit, jen to nebude moci být na klíč, ale na každou věc si budeme muset někoho sehnat. Vzhledem k tomu, kolik má Můra kontaktů ve stavebnictví, to ani není nereálné udělat takto. Ještě si to prohlédne pár lidí a určitě něco vykoumají.
mBank a mHypotéka
Celkem dost se mi líbí hypotéka u mBank. Bez fixace, můžete kdokoliv splatit kolik chcete. Dokonce platíte úroky jen z rozdílu peněz na normálním kontě a těch dosud nesplacených. Nulové poplatky, neboli RPSN stejné jako úrok.
Ale je to nová banka, budeme jedni z prvních klientů a tak to skoro neumí. Mají problémy dodržet termíny. A nemají pobočky. To snad jenom znamená, že bude těžší s nimi dojednat smlouvu. Nejbližší místo je v Praze a budou chtít, abychom se tam objevili pro podpis smlouvy. To je v pohodě, ale jsem rozhodnutý je navštívit už jen jednou.
Dnes jsem tam byl, mluvil jsem s paní. Přišla mi hodně nová i když hypotéky určitě už dělala, jen si nebyla jistá, jak je to nastavené u nich. Spoustu věcí nevěděla, hodně toho viděla asi poprvé. Třeba to, které dokumenty potřebujeme dodat. Několikrát zopakovala, že čím víc dokumentů budeme mít, tím líp. Pro jistotu si ještě k tomu firemnímu tištěnému seznamu připsala nějakou položku, prý ten papír dávají jen v Praze na nějaké adrese, a ať si pro něj raději skočíme. Někdy mi připadala taková pankáčská, maminovská, formální, neformální, nesebejistá. Celkem se to střídalo. Ale celkový dojem je, že (je a bude to úřednice, já vím) jen ty věci nemá zažité, ale když jí dáme čas, tak to zpracuje dobře. Uvidíme.
Je to jako s její bankou, základ dobrý, ale ještě se musí všechno usadit a sehrát. Někde pod povrchem banky je cítit dobré jádro. Až vyladí interface, tak to bude šlapat jak hodinky, ale to už bude nuda a otrava.
Recept – Krev s cibulí
Je to můj oblíbený recept, dělával jsem ho z králičí krve, ale dá se použít jakákoliv. Když zabijeme králíka, vyteče z něj trocha krve, něco okolo decilitru nebo o trochu víc. Tato krev se chytá do misky. Pokud zabíjíte víc králíků, tak je krve pochopitelně víc. Já počítám na poctivou porci krev ze tří kousků, ale i z jednoho se to vyplatí udělat.
Než králíky zpracujete, je už krev sražená, má konzistenci a barvu jemných jater. Na pánvi opečete pět nebo víc deka špeku a na tom pak střední nakrájenou cibuli. Krev vyklopíte na prkénko, trochu pokrájíte a přidáte k cibuli. Občas zamícháte a po chvíli je to hotové. Osolíte, opepříte a je navaříno. Můžete to ozdobit pažitkou nebo něčím zeleným. Klidně i rajčetem. Jíme s chlebem, s rohlíkem nebo s bramborem.
Kdyby se nám krev nedejbože na zabíjačce srazila, zkusil bych to i z vepřové. Ale pro sražení není důvod, protože to by pro jelita byla pohroma proto si to každý řezník setsakra pohlídá.
Zabíjačka – harmonogram
Zabíjačka proběhne okolo 9. února 2008. To je sobota. Pro mě a pro některé kamarády začne už v pátek. Přidejte se, je to tak pro vás lepší. V pátek určitě přijedou přespolňáci, jako jsou Iva, Žamboch, jeho taťka a brácha. Pojedeme nakoupit a přesuneme se do Librantic. Tam si uděláme večeřičku a dlouho budeme klábosit o všem možném. To je vždycky hrozně zajímavé.
Nekřesťansky brzo ráno přijedou všichni účastníci a budou plnit různé úkoly. Od pití kořauky, přes topení pod kotlem, loupání cibule po dovezení prasete. Až přijedeme s prasetem, začne ten pravý zabíjačkový koncert, který skončí někdy večer. To budeme najezeni, napiti, unaveni, špinaví a šťastní. To je zabíjačka.
No, vzal jsem to celkem hopem. Tak pomaleji. Až přivezeme prase, už na nás bude čekat řezník. Ten ho picne, podřízne a vykrví. Krev budeme chytat do nádoby a budeme ji míchat tak dlouho, dokud nezchládne. Kdybychom ji nemíchali, zdrcla by se a byla by k ničemu. To bychom si ji mohli dát leda tak s cibulí.
Ihned poté se začne prase pařit. Prostě se bude chvíli polévat vařící vodou. Pak se popráší kalafunou a začne se nejdřív řetězem a pak takovým trychtýřem – zvoncem – odchlupovávat. To jde celkem snadno a je to za chvilku hotové.
Následuje pověšení. Prase má metrák nebo mnohem víc, tak to není jako s králíkem. Naštěstí na to je takový jednoduchý chytrý pákový mechanizmus, který umožní prase pověsit do požadované výšky.
Následuje one-řezník-show, kdy čuníka dočistí, vyvrhne, rozpůlí, ufikne hlavu, tu taky rozpůlí a zpracuje… rozbourá (naporcuje, to se tak říká) celé prase. Přitom postupně vydává další a další kousky masa s instrukcemi, co s nimi a co to je. Něco se hodí do kotle na ovar, ze kterého se pak dělají další mňamky, jako jsou jitrnice, jelita, tlačenka, česnekový bok a podobně. Něco jde do guláše. Zbytek masa a kostí jde na vál a do chladírny.
Na válu skončí to, co je třeba nějak zpracovat, třeba stáhnout krupon, vykostit nebo nakrájet na menší kousky. Tím se baví řezník poté, co venku skončí. Ostatní účastníci zatím krájí maso na guláš, něco melou, loupou česnek a cibuli, přikládají pod kotlem,, míchají guláš, popíjejí kořauku… Mezitím někdo vyčistil střeva a teď se perou v pračce. Je toho hodně co dělat.
Po nějaké době je hotový guláš a ovar – první pořádné zabíjačkové jídlo, pokud nepočítám syrové maso. Většinou je na zabíjačce prestižní soutěž dvou táborů, jeden hlásá, že první zabíjačkové jídlo má být guláš, druhý hájí ovar. Nakonec je to každý rok hotové současně, takže remíza a spokojenost na všech stranách. Gulášisti si dají i ovar a obráceně.
Na tomto prvním jídle je výborné, že je ho tolik a že je tak rozmanité. Kotel naprosto různých mas a ještě k tomu guláš. Vařené ledvinky se solí, rypák, ouško, srdce, slezina, kůže ba i libové maso. To vše s křenem, hořčicí, chlebem nebo jen tak… Jéžiš, já se těším.
Po hodech většinou něco zbyde, z toho se dělají jitrnice a jelita. Do jitrnic se maso jemně naseká takovou ostrou kolíbkou, okoření se a do poloviny se přidá buchta. Následně se plní střívka, která někdo před tím našpejloval. Do druhé poloviny nasekaného masa se dají kroupy a přileje se krev. Přisolí se, protože krev je sladká a také se naplní do střev. Jitrnice i jelita se vhodí do kotle, kde je stále vývar z masa a uvaří se. Poté se dělává tlačenka. Nakrájí se maso, smíchá se s polévkou, okoření a naplní do pytlíků. Ty se zavážou a šup s nimi do kotle – samozřejmě až jsou jitrnice a jelita hotová.
Když jsou tlačenky uvařeny, nechají se vystydnout. Polévka se vybere a do kotle se vhodí syrové sádlo s trochou mléka a vyškvaří se. Vzniknou čerstvé škvarky a to je dobrota. A sádlo a to je taky dobrota. Letos bychom mohli udělat Valdův oblíbený tuk, to je moc dobrý recept, který najdete v mé kuchařce.
Škvaření je taková klidná činnost, už je vlastně po všem a vy sedíte a jste spokojeni. Mastní a přejezeni. Doporučuji, abyste přespali, bude to příjemný večer. Ráno, nebo přesněji na druhý den, se pomalu rozjedeme.
Vůbec nezmiňuji úklid. To je proto, že máme s Janou takový stereotyp, že já pořádám zabíjačku a ona dělá, že se jí snad ani neúčastní a na pozadí uklízí a dělá podporu. Proto takové věci, jako je úklid, moc nevnímám. Letos je to jiné, Jana je pořadatelka a oslavenkyně a proto bych chtěl, aby se vždycky našel někdo, kdo ji od toho dřezu nebo hadru vyšprtne a udělá to místo ní. Když se na tom vystřídá víc lidí, neměl by to ani být problém.
Mám ještě jednu instrukci. Bude to u Janiných rodičů a bude tam i její strýc. Poskytnou nám zázemí a jsou velmi aktivní a pracovití. Zejména Venoušek umí vzít hodně za práci a je ochotný se raději strhat, než by někomu řekl. Kdykoliv bude potřeba udělat něco namáhavého, nenechte to dělat je. Stejné pravidlo platí pro všechny starší lidi. Berte jim namáhavou práci z ruk.
Hypotéka v mBank
Zatím se mi zdá mBank jako rozumná a zajímavá banka. Mám tam konta a je to pohoda. Jen jsou to takoví amatéři, co nevědí, jak mají komunikovat se zákazníky a s veřejností. Často slibují nereálné termíny. Vlastně vždycky. Ale podmínky mají solidní a zase na druhou stranu je zajímavé je pozorovat, připomíná mi to má báječná léta s Braienem (projekt v mé minulé práci).
Budeme potřebovat hypotéku a v mBank nabízejí přesně to, co požadujeme. Maximální flexibilitu. A RPSM stejnou, jako je úrok, tedy bez skrytých poplatků. Zažádal jsem si na jejich stránkách o osobní schůzku s poradcem – přijedeme za vámi, píší. Vyplnil jsem formulář a ihned jsem dostal dopis, že mi někdo do tří dnů zavolá, aby se domluvil. Do tří dnů se nikdo neozval. Ani jsem s tím nepočítal. Ani do tří pracovních dnů se nikdo neozval, i s tím by počítal jen naivka. Čtvrtý pracovní den jsem jim napsal. Druhý den mi zavolali a domluvili si schůzku. Asi hodinu poté mi přišel mail, že se omlouvají, že toho mají hodně, bla bla bla, a že se brzy ozvou. Takže jak jsem čekal, zpucovali někoho a ledy se hnuly. Jestli to tak půjde dál, stanu se u nich permanentním stěžovatelem, jen těm se u nich vede dobře. Respektive jsem ověřil, že každá komunikace je dvoukroková, nejdřív žádost, pak upomínka. Nemám s tím problém, chraň bůh. Když znám systém, jsem v klidu.
Slečinka, co mi zavolala říkala, že neví, kam na to lidi chodí, ale schůzky probíhají vždy u nich na pobočce. V Praze. A tak se ve čtvrtek odeberu do Prahy. Už se těším.
Starý dobrý Braien – schůzka kompletního týmu
V pondělí se v Praze sejdeme všichni z původního týmu Braiena. Bude to zajímavé setkání po letech. Mám velká očekávání. Ale vlastně to bude jen setkání se starými brachy. Bylo to nesmírně intenzívní období mého života.
Když jsem na Braienovi dělal, naprogramoval jsem v něm naprosto univerzální a jedinečný systém umísťování objektů GUI. Nazvali jsme ho “Boundy.” Napsal jsem ho tak hardcore a nestrukturovaně, že nešel modifikovat (to jsem zvládl jen já a ještě jen trochu, bylo tam pár nedokumentovaných heuristik) – musel by se celý zahodit nebo používat dál.
Tím, jak to byl obecný a univerzální koncept, nebylo úplně triviální grafický objekt umístit a tak se občas někdo ozval, že by to chtělo změnu. Ale nikomu se do toho nechtělo, zejména když jsem Boundy vždy obhajoval jako nejlepší řešení. Asi jsme nakonec všichni věděli, že Boundy jsou věčné. Uvidíme v pondělí, třeba jo. Dost bych se divil. Asi už není Braiena starých časů.
Máme rozpočet
Dnes dorazil. Je pěkný, tučný, vypasený. Musíme ho zubnout o meloun a budeme všichni spokojeni. To půjde, si tak říkám.
Bábi je v nemocnici
Starším lidem řídnou kosti. Snad se to dá nějak brzdit, nevím. Když jsou řídké, snadno se zlomí a to i při nečekaně slabé námaze. To se stalo i Bábi – mé babičce. Škobrtla, snad ani nespadla, a malér je na světě – zlomila si krček. To je část stehenní kosti. Ani pro mladého člověka to není žádná pohoda. U starších lidé třetina lidí dostane smrtelný zápal plic a další čtvrtina už nikdy nebude chodit. Takže má Bábi padesátiprocentní šanci, že se uzdraví. Snad se to povede, moc bych si to přál. Důležité je, aby to celé nevzdala a začala chodit. Musí se s tím začít hned několik dní po operaci. I když to jistě dost bolí, pokud to člověk nezvládne, šance na vyléčení se velmi snižují.
Člověka taková událost vždycky zasáhne a donutí k zamyšlení. Je to jednoduché být, jako já, mladý, zdravý, chytrý, bohatý… Ale všechno jednou pomine. Člověk musí pokorně přijímat co přijde a nenadávat na osud. A nezabývat se ve své lhůtě malichernostmi.
Držte se mnou Bábi palce.
Nefunguje nám internet
Minulý týden nám přestal doma fungovat internet. Nejdřív jsme si mysleli, že to bude rychle opravené, ale nebude. Majitelka domu, ve kterém bydlíme, je nepřející neústupná babizna, se kterou se nedá dohodnout a tak se to celé komplikuje. Dokonce uvažujeme o tom, že se ještě jednou, než bude stát dům, přestěhujeme.
Janu napadl výborný projekt. Přestěhujeme se do nájmu do Bukoviny a budeme celou stavbu sledovat. Do toho bych šel, aspoň by byla změna.
Druhý důsledek nefunkčnosti internetu je to, že není tak snadné přispívat na Berkintosh – některé články vyžadují internet, abych mohl něco dohledat nebo nastudovat. Také samotná publikace je o něco složitější. Alespoň si trochu oddechnete. Pokud by závada měla trvat dýl, nějak to pořeším.