Důvodem bylo, že jsem toho v práci měl fakt hodně – sešlo se mi několik větších projektů. Některé týdny to bylo tak, že jsem skoro jen pracoval a spal. Větší důležité věci jsem dodělal, zbývá ještě spousta menších, ale důležitých záležitostí k dokončení, ale to se zvládne bez tak hektického nasazení.

Tento týden jsem si vzal volno a relaxuji, dělám něco v dílně a v domě. Baví mě to, takže zase nemám chuť sedět u kompu a něco tady psát. Ale mělo by to být o něco lepší.

Za ten měsíc odmlky se toho stalo hodně, ani to tu nebudu vypisovat. Jen zmíním, že se nám po přestěhování bydlí velmi dobře až výtečně. Sice ještě budeme muset dotáhnout spousty věcí a zabere nám to asi tři roky, ale už je to v našich rukou, takže jsme v pohodě. Rozhodně preferujeme užívání domu před jeho zvelebováním.

Lidé byli zvyklí na to, že se malým úsilím měli hodně dobře. Málokdo krachoval, konkurence nízká, tlak na efektivitu nestál za řeč, každý měl na to si koupit slušné auto a dům na hypotéku – vše se dařilo. Nepracovali jen skuteční lúzři.

S krizí to přestalo platit, méně efektivní podniky končí svou činnost, ztrátové části firem se zavírají, zakázek je méně a proto každý musí pečlivě zvažovat, za co utratí peníze. Vyostřila se konkurence a slabší kusy končí.S lidmi je to podobné. Neperspektivní a neefektivní zaměstnání se ruší nebo se v nich snižují platy a lidé se musejí přesunout jinam – dělat něco rozumnějšího. Slabší a nepřizpůsobivější kousky to nezvládnou. Pro ty čilejší je to otázka času, kdy se dostanou na dobrou pozici.

Ve svém okolí vidím hodně lidí, kteří po školách začali dělat něco, co mělo perspektivu, stali se v tom dobří a stále to dělají. Nyní mají bohatou praxi a proto to dělají dobře. Bohužel si nevšimli nebo nepřipouští, že svět okolo se mění a jejich obor nebo specializace už má menší a menší perspektivu. V současném světě není velmi pravděpodobné, aby jedna specializace byla na výsluní desítky let, tedy celý aktivní život. Proto jednou nastane den, kdy je třeba si hledat uplatnění jinde. Čím dýl ale člověk dělá jednu věc, tím ztratí víc pružnosti a neštěstí je na světě – svět mu utekl.

Krizi vnímám jako výkyv, kdy se většímu počtu lidí stalo to, že jejich obor nebo způsob práce (podniku) přestal mít perspektivu nebo efektivitu. Není to krize globální, ale osobní.

Jen tak pro zajímavost, já jsem tuto krizi měl před pár lety, kdy jsem viděl a cítil, že jsem jako programátor za zenitem. I mé okolí mi víc a víc dávalo na jevo, že to tak je. Začal jsem velmi tvrdě pracovat na rekvalifikaci do oborů, které měly perspektivu jak pro mě, tak pro okolí. Někdy to šlo z tuha, ale bavilo mě to a dělal jsem to intenzivně – zbývající desítky let do důchodu jsou silným argumentem.

Dnes už neprogramuji a dělám v oboru, který by mi mohl nějakou dobu vydržet. Baví mě a uspokojuje. Já už jsem za krizí. Trvala několik let, nejhorší byla si dva roky.

Vám, na které  dolehla nyní, přeji rychlou transformaci. A těm co čekají, až vláda nebo kdo vyhlásí, že je po krizi přeji hodně štěstí.

To mě těší, že jsem se dostal do přísloví. Každá organizace, která se nemění, stagnuje a postupně jde do kytek. Díky mě a mě podobným nám to nehrozí.

Berkovat zase prý znamená, že se člověk montuje do věcí, do kterých mu nic není.

Mám kolem sebe málo angažovaných lidí i těch, kteří by raději uhořeli, než aby pracovali za hasiče. I tento titul mě potěšil.

Nebo přijdu po víkendu do práce a je rovnou čtvrtek. Jak si to mám vysvětlit jinak, než že upadám do komatu? Okolí to nijak nekomentuje, tváří se, že to nepozoruje.

Zatím si o tom jen čtu, ale kdo ví, kdy dostanu potřebu se zase něco nového doučit. Zajímaly by mě vaše názory a případně zkušenosti.

Věděl jsem, že mi to moc nejde a celkem podrobně jsme probrali, co a jak můžeme dělat líp. Bude to fuška, ale chci na tom rozhodně popracovat. Je to výzva v tom smyslu, že je hodně věcí, které musí člověk při prezentaci mít pod kontrolou. Každý z nás měl, řekněme, tři čtvrtiny aspektů intuitivně zvládnutých, ale zbylá čtvrtina, u každého jiná, je trochu potíž.

Už se těším, až to zvládnu. Pak budu moci nahrát didaktická videa a videa z mých přednášek. Teď je to hrůza hrůz.

A v práci je to teď fofr, dělám vizi a plán na rok a půl do předu. Je to silně ambiciózní projekt a vypadá to nadějně, že by to mohlo vyjít podle mých představ a že bych se tedy ten rok a půl nezastavil.

I se stavbou je to mazec. Poptat, vybrat, zadat, prohlídnout…

Letos má firma výročí existence, proto jsme se sjeli z celého světa. Byly nás tam několik set. Letos to bylo v Appenzellu, což je turistické městečko ve Švýcarských horách. Obsadili jsme všechny hotely ve městě.

A zážitky? Viděli jsme tzv. Head Office, tedy centrálu. A protože jsme byli asi skoro jediní, koho napadlo tam zajít a kdo se navíc odvážil zazvonit, tak můžeme vypravovat kolegům o tom, jak nás tam provázel nejvyšší šéf firmy a majitel v jedné osobě. Jsou to asi tři malé místnosti a zasedačka.

Také mě zaujalo, že si nejvyšší šéf koupil Macintosh a chce ho používat místo windows. Je to dobré zejména proto, že infrastruktura ve firmě na platformy kašle. Snad se naštve a něco s tím nechá udělat.

Když jdou děcka poprvé do školky, vymění si choroby a onemocní. Přesně to se stalo na Kick-offu. Cestou zpátky nás bylo celkem dost nalomených a třeba já s Janou trávíme neděli v posteli a snažíme se dát do pořádku.

Celkově se mi akce hodně líbila. Každý rok pozoruji, jak se kultura firmy posunula, loni i letos byl pokrok viditelný.