Jak to celé začalo

Dovolenou jsme už děsně moc potřebovali. Už rok a půl jsme nepřerušili práci na víc než jen pár dní. Začínala jsem si připadat taková vytřeštěná, kdeco mě stresovalo a nechtělo se mi ani moc hýbat… samé divné věci!

Tak jsme uvažovali kam vyrazit. Daleko nebo blízko, letadlem nebo autem, do velikého tepla nebo do menšího tepla… I tohle rozhodování mě unavovalo – divže bych nenavrhovala, že si koupíme zájezd k nejbližšímu moři…

Ale díky Berkově rozhodnosti se plány začaly rýsovat. Pojedeme Bizonem (pro Berku Mulcem, pro ostatní prostě autem), protože tenhle druh dovolené ještě neznáme. Budeme si moci jet, kam budeme chtít. A s sebou si budeme moci nabalit spoustu užitečných věcí, chacha (k tomu se ještě dostanu).

A když Evropa (abychom většinu času jen neseděli za volantem), tak proč nevyužít náš báječný Hospitality Club, který tu má tolik členů. Kdo ho ještě nezná: je to internetový cestovatelský klub, kde si tisíce lidí z celého světa můžou mezi sebou domluvit cokoli, zejména ale setkávání, prohlídky měst, památek, zvířat a všeho, společné výlety, ubytování doma, výměnu informací.

No a kam vlastně. Zachvátila mě nostalgie a zachtělo se mi holandských kanálů a cihlových domků, anglického ovečkovatého venkova, dánské placaté mírumilovné krajiny, elegance francouzských sídel… To všechno se Berkovi zamlouvalo a přihodil k tomu ještě Rakousko a Švýcarsko. Pak jsme si to črtli na mapě a zjistili jsme, že se to dokonce během těch tří týdnů dá i stihnout. Jen ale nesmíme nikde zastavovat.

Tak nastalo redukování a zjišťování pravých motivací. Proč člověk vlastně ve skutečnosti cestuje? Aby ochutnal místní sýry, to je jasné. Takže vyhrálo Švýcarsko a Francie, Rakousko jen jako tranzitní země (vždyť nemají nijak zvlášť proslulé plísňové syry). Myslím, že v této fázi rozhodování byl Berka ke mně velmi citlivý.

V té jarní křeči mi to zařizování přes Hospitality Club připadalo jako trochu riskantní podnik – víme od mnohých našich návštěv, jak může být těžké si něco domluvit. Přes ty všechny bohulibé řeči a úmysly je přeci jen v HC z těch 300 000 lidí hodně takových, kteří na dopisy nereagují a nejsou nijak aktivní. Takže člověk pošle email třeba 80 lidem z Londýna, odepíše mu jich jen 15 a z nich se ještě 14 omlouvá, že právě sami někde cestují.

Ale vytvořili jsme s Berkou výborný tým a šlo nám to úplně krásně: Berka procházel oblasti, kam bychom se rádi podívali, a v nich hledal zajímavé lidi. Já jsem pak těmto lidem psala emaily a snažila jsem se každému z nich napsat aspoň trochu osobní dopis.

Vybírali jsme si lidi:

• asi tak našeho věku nebo starší (ať se vyhneme studentíkům, se kterými už toho moc společného nemáme),
• v menších městech a vesničkách (protože tam nebývají tolik zahlceni návštěvami, bude to tam typičtější a stihneme to tam poznat lépe),
• se znalostí angličtiny (asi je lepší, když si s nimi můžeme i povídat),
• a hlavně se zajímavě vyplněným profilem (protože to je něco jako první dojem z člověka a funguje to docela dobře).

No to byla ale banda krásných šílenců, co Berka objevil!! Ale k tomu se taky ještě dostanu, protože jsme spoustu z nich nakonec i poznali osobně. Z těch, které jsme nepotkali, si vybavuju třeba tohohle Francouze… Ve svém profilu píše toto:

Asi jako všichni tady: nesnáším cestování a seznamování se s někým novým. Jsem starej depresák, co nemá rád lidi. Jestli nechcete přijít k újmě, držte se ode mě dál. PS: A HC nesnáším SAMOZŘEJMĚ taky

A tak jsem mu odepsala takto (a moc jsem si to užívala):

Ahoj Oliviere,

budeme teď od příštího týdne mít s mým přítelem Berkou třítýdenní dovolenou. Moc jsme nevěděli, kam jet, stejně na tom nesejde, protože všechny místa jsou tak nějak podobný.

Nakonec jedeme do Francie, proč ne, nakonec, snad to přežijeme, všechen ten sýr a všechny ty kdo ví jaký Francouze… achjo… A Paříž taky, jojo, to aby se to dobře vyjímalo v našem fotoalbu…

Tak jestli tam okolo 2.-6. května taky seš, můžeme se potkat. Ty bys pak moh říkat, že seš zajímavej, když za tebou jezdí návštěvy ze zahraničí. A my bychom zase mohli říkat, že jsme mluvili i s nějakým místňákem. To je dobrej obchod, ne?

Tak brzy na viděnou (když to jinak nejde).
Jana

Na hledání a psaní padla celá jedna neděle, ale nesla ovoce velmi rychle: už během dvou dnů se nám sešlo tolik kladných odpovědí, že jsme mohli načrtnout trasu výletu. Jupííí. Euforie začínala hlodat a postupně nás celé zachvátila. Jak jsme si už konkrétně domlouvali termíny noclehů a setkání, tak jsme se začínali na ty všechny lidi moc těšit.

Den 1. – pondělí 23 Apr

Tak jsme vyrazili, hned po ránu, jen co jsme posnídali a nanosili všechny ty užitečné věci do auta. Takže asi v 11 hodin. Bizon byl docela slušně narvaný. No aby ne… Když jsem si usmyslela, že nejlepší způsob, jak poznávat francouzský venkov bude na kolečkových bruslích. Když jsme s sebou vezli malý dárek pro každého našeho hostitele. Když jsme s sebou vzali i mlýnek na mák a pár kilo maku, abychom všem mohli péct něco zajímavého českého. Když jsme si s sebou kromě čajů vzali pro jistotu i konvici a šálky…

Dárky, které jsme vymysleli: několik druhů českého piva, spousta krabic karlovarských oplatek, naše vlastní pohlednice Hradce Králové, které vyrobil Berka. A taky naše vlastní pohlednice Jany a Berky. To už tušíme z Ománu, že takováhle drobnost se někdy moc hodí.

První nocleh byl naplánovaný u Alexandry v rakouském Saalfeldenu, kousek od Salzburku. Cestou jsme ještě v Čechách svezli stopaře, mladého kluka. I bez plánované zastávky v Salzburku jsme k Alexandře dorazili později, než jsme chtěli. Ale to nevadilo. Dohodli jsme se, že se sejdeme v Saalfeldenu u pošty a tam že pro nás Alexandra přijede na kole. A na tom kole nás vedla k ní domů. Velmi zajímavá zkušenost, protože ona na tom kole, i do kopce, byla děsně rychlá a vyznala se tam a zatáčky řezala a v úzkých uličkách jela furt na plno. No prostě jsme ji málem nestíhali, my v tom autě!

Alexandra je 28-letá učitelka tance a španělštiny a mě hodně zaujala tím, že současnému tanci i sama věnuje. Kromě toho byla od prvního emailu velmi ochotná a vstřícná. Bydlí v malém, zajímavém bytě se svým přítelem. Ač je to nově postavený bytový dům, mají v bytě i novou, funkční pec. A ve vysoké koupelně tak vydatné střešní okno, že jsem se ráno lekla, že jsme večer zapomněli zhasnout světlo, chacha…

Poklidný večer, kdy jsme si hodně povídali, u toho jsme hrabali zenovou zahrádku a dokonce nám Alexandra i pustila video se záznamem z jejího tanečního vystoupení. Takový ten moderní tanec to byl, kdy se cosi děje na scéně, tanec to vyloženě není, spíš velmi dobře koordinované a měkké pohyby nejrůznějšího druhu a významu. Mně se to líbilo, s Berkou to ale žádný kontakt nenavázalo…

Jo a ta zenová zahrádka – to je taková malá roztomila věc. Dřevěná čtvercová mistička s jemňoulinkým pískem a několika oblázky. K dispozici jsou pak malé dřevěné hrabičky. Účelem je uspořádat si tu plochu a naaranžovat kamínky tak, jak se komu zrovna líbí. Na hladko, zvrásněně, divoce, minimalisticky. Možností je nekonečně. Asi to pěkně uklidňuje, člověk si u toho vyhraje a ještě to navíc pak na stole vypadá pěkně.

Den 2. – úterý 24 Apr

Ač počasí bylo trochu nic moc, šli jsme s Alexandrou a jejím přítelem na procházku Saalfeldenem. A bylo to báječné, protože není nic lepšího než si nějaké místo projít s člověkem, který tam žije a zná to tam. Pro nás samotné by to bylo jen nevýznamné malé mestečko, ale s Alexandrou to byl úplný luxus: tu nám řekla pár věcí o kostele, tu o zemědělských trzích, vzala nás do obchodu s místními produkty, v obchodě s čokoládou nám zařídila, že jsme něco mohli ochutnat, vzala nás na kopec s vyhlídkou, ukázala nám jeden pasívní dům, řekla legendu o saalfeldenských říčních kamenech a ty nám nakonec jako suvenýr věnovala (v jedlé podobě, hihi… vypadaly docela realisticky, takže jsem s nimi pak dělala různé fórky na lidi…).

Už hned zkraje téhle dovolené jsem měla jasno v tom, co to je luxus. Je to pro mě pozornost, čas a zkušenosti našich hostitelů. Alexandra nás vším tím zahrnula úplně vydatně. Nakonec nám taky naplánovala trasu do dalšího cíle – Innsbrucku – i se zajímavým zastavením cestou. Jednalo se o muzeum nebo spíš výstavní show podniku Swarowski, který vyrábí špičkové skleněné krystalky na šperky, dekoraci i jiné účely. Tak trochu kýčovka, snobárna, úlet a marnivost, ale za vidění to svým způsobem stálo. Kupodivu jsme si žádného skleněného medvěda ani blyštivý rámeček na fotku nekoupili…

Naše další hostitelka Nina (asi tak mého věku) v Innsbrucku o sobě na stránkách HC napsala samé záhadné a lákavé věci: Mám ráda slunce, lakování si nehtů na nohách, čokoládu, slovní hříčky, žirafy, barvy, cestování, svoje kouzelné červené kolo (které je ale teď rozbité), okamžik, kdy vysavač začne navíjet kabel, když je duše lechtána a plavání v legrační polívce. Nemám ráda čísla a pochybuju o vědě. Mám báječnou dceru, normálně tvarovaného psa, neumím zpívat, neumím vařit, mám ráda svoji zahradu, ráda potkávám lidi z celé planety, někdy jsem zmatená a nepořádná, ale šťastná, někdy mi je těžko rozumět, protože mám podivně uháčkovanou mysl…

Možná to sedí, že takováto bytost rezignovala na pokus napsat nám, jak se dostaneme k jejímu domu. Prostě poslala jméno ulice a mnoho omluv a doufala si, že se snad doptáme… chááchá… Tak jsme nejdřív našli internetovou kavárnu, tam jsme si ulici našli na mapě, já si překreslila trasu (dnes už legendárním způsobem, který se pak ještě několikrát osvědčil: vlastně to byla jen jedna klikatá čára, která se ke konci párkrát rozvětvila, a dvě značičky pro koleje a řeku). Nikdo jiný by z toho nic nevyčetl. My jsme – po několika málo zamotávkách – nakonec Ninu našli. I tak mi to přišlo jako úspěch.

A teď přišel ten senzační moment, který jsme pak ještě dostkrát zažili. Odjeli jsme ráno ze Saalfeldenu, měli jsme ještě plnou hlavu milé Alexandry, užili jsme si krystalků, poběhali jsme trochu Innsbruck, hodně jsme řídili a někde se zorientovávali se… no prostě takhle v sedm večer jsou hlavy nabité velmi a vlastně jsme hrozně unavení… Ale místo vidiny odpočinku víme, že se budeme seznamovat s novým člověkem a novým prostředím a nic nelze předpokládat. Takže ještě přičítáme lehké napětí a zvědavost.

A pak – ostrý střih a my jsme v novém světě, ten starý je zapomenutý a všechno začíná jakoby odznovu a zase je to VYNIKAJÍCÍ. Nina pro mě byla moc krásná osoba, spontánní, impulzívní, charismatická, lehce chaotická, milounká, otevřená, hovorná, bezelstná… Takové čisté stvoření. Živí se ilustrováním dětských knížek, kde vytváří celé malé světy, barevné a veselé, plné drobných detailů. Také má dceru, která vypadala přesně jako obrázek od Niny: pihatá, s výraznýma očima a kudrnatými rezavými vlásky. Nina potvrzovala, že jí to říká hodně lidí: že její dcera vypadá, jako kdyby si ji sama nakreslila.

Dům Niny byl taky kouzelný. Z ulice vůbec nebyl vidět přes hradbu keřů a stromů. Ale jakmile člověk vstoupí do zahrady, octne se jakoby v pohádkové říši. Domek lehce ve stylu anglického venkova, starý a omšelý, ale příjemný, a hlavě obklopený krásnou zahradou – takovou, kterou nelze obsáhnout jedním pohledem, takovou, kterou člověk musí prolízt a prozkoumat, aby zjistil, co všechno nabízí… Spousta zákoutí, klikatých cest, schůdky, lezací stromy, houpačka, houpací síť, posezení ve stínu, trampolína… všecko možný. Balada. Výborně jsem se tam nalítala se psem.

Uvnitř domu to byl trochu chaos, ale takový ten milý. Děsně moc věcí, ale jaksi zajímavě tam dotvářely atmosféru. Hodně jsme se o tom s Ninou bavily: jak ona by ráda byla zorganizovanější a ráda by v domě měla větší pořádek. A já zase o tom, jak můj (asi strohý) smysl pro pořádek mi zabraňuje vytvořit takové to věcičkové a polštářkové útulno… Nina velmi obdivovala můj přípravný sešit na dovolenou, kde jsem si dala dohromady, který den kde u koho spíme a co o těch lidech víme a jak se k nim dostat. Taky jsem na toto dílo byla dost hrdá. Ale lepší pak bylo objevit, že se s Ninou i přes ten velký rozdíl v pořádkumilovnosti a systematičnosti máme kde potkat – v ulítlém a hravém humoru… Juhůůů.

Den 3. – středa 25 Apr

Ráno jsme si jen poskákali trampolínu, naposledy obešli zahradu a rozloučili se s Ninou. Emoce se rychle střídaly – radost ze setkání, smutek z brzkého loučení, naděje, že se ještě někdy uvidíme, radost nad tím, že takoví lidé vůbec existují…

A hurá na ementál!! Teda chci říct do Švýcarska. Scenérie se proměňovala: nejdřív podél macatých Alp, dramatickou krajinou, samá výška, šutry, strmost. S takovým výhledem jsme ještě v Rakousku i obědvali (jako místní speciality nám doporučili sýrové špecle a cosi jako knedlo-vepřo-zelo).

Pak nížinou podél řeky, až jsme dorazili do Švýcar. Cestou nás zaujala jedna zvláštní stavba a právě jsme potřebovali zastavit na kafíčko – a ejhle ono se z toho vyklubala slavná tržnice od ještě slavnějšího architekta Hundertwassera. Jeho obytný dům ve Vídni už jsme viděli a moc se nám líbil pro svoje veselé barvy, nerovné linie, hravost. To vše bylo k vidění i tady. A prý se právě proto budova jako městská tržnice neujala, protože lidé sem jezdili koukat a ne nakupovat. Tak je to dnes jen takový prázdný prostor na koukání.

Další nocleh byl nad Bodamským jezerem u paní Gabrielly, o které se vědělo to, že je jí asi 50 let, je ředitelkou nějaké místní organizace sociálních služeb, bydlí ve starém farmářském domě a je dost aktivní. Předtím jsme ještě měli chvíli čas, a tak jsme se zastavili dole u Bodamského jezera. Měla jsem takovou optimistickou představu, že okolo jezera se určitě lidi rádi prohání na kole nebo na bruslích a že tam určitě bude kvalitní asfaltek a výborné podmínky. A že by bylo výborné si jezero objet na bruslích. No… Realita byla jiná, samozřejmě. Možná Bodamské jezero má kolem dokola nějakou stezku, ale jen pro cyklisty, jestli vůbec. Pro bruslaře zrovna v tom našem kousku byla nejlepší plocha na bruslení parkoviště. Ale hlavně: obvod celého jezera má asi tak 150 km, háhá… Z mého smělého projektu sešlo, pojezdila jsem si asi patnáct minut, kam až to šlo, a Berka mezitím hleděl na vodní hladinu a fotil ptactvo…

Příjezdové instrukce byly oproti předchozímu dni úplně luxusní: dostala jsem je emailem hned, když jsme si s Gabriellou domluvily návštěvu. Byly velmi detailně sepsané a dokonce k nim byl uváděný i kilometrovník s přesností na stovky metrů. Takhle v Čechách u stolu mi to připadalo trochu legrační a možná až moc podrobné. Ale zase jsem oceňovala tu systematičnost. No ale až na místě jsem se přestala divit. Je to taková průběžně osídlená kopečkovatá a lesnatá krajina. Sem tam jsou vesnice s více domy pohromadě, ale spousta dalších domů je prostě rozesetá po kopcích. Nejpíš původně farmy, kde si každá z nich trůnila uprostřed rozlehlých přináležejících pozemků. No a trefte si k jedné z takových farem! Jojojo…

Naše potíž byla, že jsme nemohli najít bod Nula, kde ten popis trasy od Gabrielly začínal. Hehe. Jezdili jsme sice po té výchozí vesnici tam a zpátky, ale žádná taková odbočka nebyla… Asi třikrát jsme se vrátili na nádraží, kde byla místní mapa a kde jsme tu naši farmu našli, ale tady všechny pokusy o překreslení selhaly. Bylo by to moc odboček, které by se těžko odhadovaly. Ani když jsme mapu vyfotili a čučeli jsme do ní ve zvětšeném měřítku ve foťáku, nijak moc jsme si nepomohli.

Nakonec jsme při asi 4. průjezdu vesnicí zahlédli takovou pidiodbočku, vypadala jako cestička ke kůlně, či co, no a to bylo konečně ono. Bod Nula. Huráá. Pak už instrukce fungovaly a byly přesně tak podrobné, jak bylo potřeba. Vydrápat se na tenhle kopec byla pro Bizona pěkná fuška. Berka statečně řídil a bylo to jak někde v Ománu, blahé paměti… Štěrkatá cesta, prudce do kopce, ostré zatáčky, kroucení se a vinutí… Navíc tmavý les okolo a řídnoucí civilizace… Tu nejpekelnější zatáčku jsme hrabali na jedničku a Bizon si na tom spálil spojku (prý, říkali pak chytré hlavy doma).

Ale vyškrabali jsme se na vršíček světa a tam nás čekal ráj… No vážně!! Jak jinak nazvat místo, kde cesta končí, kde roste šťavnatá tráva, kvetou luční kytky, kopečky se všude okolo malebně rýsují, ovečky a kravky se tam pasou a cinkají zvonečky. A na konci té cesty byl veliký dřevený dům se spoustou oken a z něho vyšla Gabriella a říká: Tak vás tu pěkně vítám, pojďtě dál, buďte tady jako doma, večeře už je připravená…

Jestli jsem den předtím byla ohromená Ninou a jejím světem, tak dnes jsem blahem málem nadnášela a byla jsem úplně u vytržení, že máme takové štěstí… Potkat tak hodné lidi a vidět tak krásná místa. Jak jinak bychom do takových končin zavítali… nebýt Hospitality klubu. No to bylo blaho!!!! Zvenku dům vypadal převeliký a starý, uvnitř ale byly nizoučké stropy a nevelké místnosti s moderním, útulným vybavením. Večeřeli jsme u prastarého dřevěného stolu, jednoduše prostřeného, pili jsme červené víno a měli jsme výhled na tisíce světýlek okolo Bodamského jezera… No to je romantika, to je kýč, co!! No jen si to představte s námi!

S Gabriellou se nám povídalo moc pěkně, ten věkový rozdíl nebyl na překážku. Moc se mi líbilo, jaká byla klidná, srovnaná a akční. Třeba sama jezdila po Německu na kole a spala u lidí z Hospitality klubu. A její způsob života mi připadal fascinující. Přes den elegantní paní ředitelka, po práci ale vyjede nahoru do svého domu a stává se z ní horalka, co se stará společně s mužem o ovce a krávy. A ještě nás ohromilo to, že dům nezamykají. Říkala k tomu, že tam zkraje byla jednou přes noc sama a bála se, tak na noc pozamykala všech šestero dveří, které ta komplikovaná stavba má. A až nad ránem se vzbudila a se smíchem si uvědomila, že zapomněla na sedmý vchod… Tak od té doby na zamykání kašle. A nic zlého se jim tam samozřejmě nestalo.

Den 4. – čtvrtek 26 Apr

Ráno jsme se vzbudili, výhled na stráně zalité ranním sluníčkem, všude zeleno, čerstvounko, klídek… Idyla. Gabriella na mě ještě jednou udělala veliký dojem: když v halence a sukýnce šla shodit ovečkám seno, vůbec nic jí to na kráse neudělalo a pak vesele odfrčela do práce. No a pak že moderní a tradiční se těžko snáší! Z takového místa se nám odjíždělo těžko, ale s vděkem – že jsme ho vůbec našli.

Moc pěknou krajinou jsme si to pak pluli. Samý kopeček, louky, lesíky, staré, ale udržované farmy, občas vesnice s kostelíkem. Jojo… Jeli jsme i přes Appenzell, kde má hlavní sídlo naše firma GMC. Tak to byl takový vtip, že jsme tam zastavili a trochu se tam prošli. Adresu jsme bohužel po ruce neměli, tak jsme jen vyhlíželi, jestli nějakého kolegu náhodou nepotkáme. Nepotkali, ono stejně moc času nebylo.

Museli jsme totiž jet do Zurichu na pracovní schůzku! No fakt že jo!! Totiž Berka teď hodně pracuje na grafickém stylu naší firmy a ten pro nás vyrábí švýcarská firma sídlící v Zurichu. A pro každé takové pracovní vztahy není nic lepšího než osobní setkání. K sídlu té firmy v centru Zurichu jsme dojeli úplně geniálně. Nechci to nijak zveličovat, ale bylo to tak. Prostě jsme přijeli rovně do města, tam jsme dvakrát zahnuli doprava a pak už to tam bylo. Užasné. Na to, jaký je Zurich maglajz (jak jsme zjistili při výjezdu na druhou stranu), to bylo úplně neuvěřitelně lehké.

Setkání s oběma grafičkami bylo zajímavé. Přeci jen, když už se bavíme, je možné občas vzdychnout nebo kroutit očima nebo všelijak jinak naznačit, co si vlastně člověk o něčem myslí. To by do emailu nešlo… Takže jsme se v lecčems dost posunuli. Já jsem tam měla sedět a jen tak poslouchat, ale umíte si představit, že bych byla zticha, když si myslím, že k tomu mám co říct…hihi…? Ale snad jim to nevadilo.

Pak jsme chtěli omrknout Zurich, ale stačilo kousek jet centrem a hned nás to přešlo. Husto, přehusto, auťáky, lidi, MHD. Než bychom nějak rozumně zaparkovali a zjistili, kde je to pěkné, bude noc… Tak jsme rovnou vymajzli do další noclehové stanice – do Basileje.

S naším basilejským hostitelem Christianem jsem se měli potkat na nádraží. To se hledá i ve velikém městě docela dobře. Christian bydlí kousínek od nádraží – pro takové vlakové cestovatele to musí být úplný poklad. I pro nás, to jó, i když se tam o něco hůř hledalo místo k zaparkování.

Střih a hop, zase jsme v jiném světě a zase je to něco jiného. Christian nás uvedl do svého útulného, jednoduchého a akorát velkého bytu. Ukázal nám všechny místnosti, v koupelně zdůraznil, že nemáme uklouznout ve vaně, v kuchyni předvedl, kde co má k jídlu a na vaření, u počítače nám ukázal, jak se připojit k internetu a pak prohlídka končila v našem pokoji, kde na čistě povlečeném dvoulůžku byl už nachystaný ručník, klíče od bytu a průvodce po švýcarské národní povaze… Byla jsem z toho úplně PAF. Takže jsem jen vydechla: “A to jsme kde?? Ve čtyřhvězdičkovém hotelu?” A Christian s laskavým úsměvem odpověděl: “Ne, to je prostě jen Hospitality club.”

Den 5. – pátek 27 Apr

No to bylo ale líné ráno!! Jak na dovolený, nebo co! Měli jsme pro sebe celý ten pěkný byteček a hlavně jsme měli čas – dnes už nás nečekaly žádné přesuny, konečně jsme přešli na dvojnoclehy u jednotlivých lidí. Už bylo na čase zvolnit tempo…

Co jsme tak v Basileji celý den dělali? Dohromady nic. Než jsme se vylákali ven, bylo jistě poledne. A pak jsme se volným krokem vlekli centrem a všechno si prohlíželi a nikam nespěchali a měli se dobře. Poobědvali jsme ve stylové vegetariánské restauraci, venku pěkně, protože počasí bylo úplně letní. Však jsem na sobě měla šaty s holými zády!!

Hodně nás zaujala tržnice, jak nečekané, že… Berkovi se tam líbily hrušky, tak jsme je šli koupit. Když paní zjistila, že chceme jen dvě, dala nám je zadarmo. Pak se nám moc zamlouvali lákači do jednotlivých sýrových nebo salámových stánků – chodili totiž mezi lidmi a ukrajovali kousíčky na ochutnání. Joj! A moc pěkné chleby tam měli – takové propečené, rozeklané, divoké, svůdné… Však jsme tam něco málo nakoupili.

Na večer bylo v plánu uvařit českou večeři pro Christiana. Vynalezli jsme, že to bude recept od maminky – králík ve žluté bavlnce. Ono tam totiž králík šel normálně koupit! V lepším supermarketu ho měli v masovém oddělení, což se myslím moc nevidí ani tady.

Vaření se nakonec ukázalo být pravým dobrodružstvím. On totiž Christian neměl tu kuchyň moc vybavenou, jako správný starý mládenec. Jeden hrnec, jedna pánev, jedna mísa, jedno struhadýlko. A my jsme měli smělé plány. Tak jsme všelijak improvizovali a rozpomínali se na staré triky. Jak uvařit brambory i chřest v jednom hrnci? Brambory nejdřív a pak šup s nimi do spacáku, protože tam vydrží žhavé pěkně dlouho. Jak asi získat strouhanku, kterou jsme v obchodě nenašli a přes všemožné úsilí se na ni ani nedoptali? Nakonec jsme koupili aspoň suchary (ale ta fuška najít neslazené!) a počítali jsme s tím, že je doma nějak nameleme. Ale nebylo na čem. Zkoušeli jsme je strouhat, ale šlo to bídně. Nakonec jsme je museli drtit dvěma mističkama na sebe položenýma… A tak dál, samé malé nečekané výzvy. Tohle vaření jsme si prostě mimořádně užili.

Výsledné jídlo až tak senzační nebylo, ale Christian byl potěšený velmi. Zdálo se mi, že v jeho klidném a střízlivém životě se nestává moc často, aby pro něj někdo chystal večeře. První večer se zdál docela nemluvný, ale teď se rozvinul uvolněný a příjemný rozhovor. Nakonec jsme objevili dost společných témat. Christian totiž taky dělá okolo počítačů, nějakého konzultanta pro implementaci open-sourcových řešení a dost věcem rozuměl a hodně pozorně nás poslouchal. Myslím, že jsem mu toho o mé práci navykládala děsně moc. Byl pak tak hodný, že mi dokonce i poradil – věnoval mi odkaz na nějaké šikovné webové stránky, kde bych mohla najít nástroje pro dokumentaci. Komentoval to s jemným úsměvem, že jeho klienty takováhle informace stojí pěkných pár stovek eur.

No, a pak nemám být urvaná z Hospitality clubu!!

Den 6. – sobota 28 Apr

Tak šestý den na cestě se to konečně stalo: dojeli jsme do Francie, zemi sýru zaslíbené!! A stále jsme s sebou vezli kousíček sýra ještě z Rakouska, chm! Nějak jsme nestíhali… A k tomu se nabalovaly i jiné suvenýry: hladká mouka, suchary, bonbóny… Usoudili jsme, že to se přeci může hodit – při dalším kdovíjak dobrodružném vaření.

První dojem z Francie byl z perspektivy řidiče: až dosud jsme jeli zeměmi, kde řidiči ctí zákon, jezdí ctnostně a co je na značkách, to je i na silnici. Stačilo přejet hranice a všechno bylo úplně jinak. Jízda se stala spontánnější, akčnější, nepředvítatelnější. Chovali se tak okolo všichni, až nás postupně nakazili.

Cestou se nám poštěstilo potkat jednu architektonickou pozoruhodnost: atypický kostel Notre Dame od Le Corbusiera někdy z 30. let. Mě to děsně bavilo – protože o urbanistických konceptech Le Corbusiera jsem četla a vím, jak vlivný byl na pozdější architekturu, včetně té sídlištní. No ale stavba to je velmi zvláštní – zvenčí bílý kolos podivných tvarů, ale až vevnitř jsem ho plně docenila. (Stejně vlastně jako s moderní katedrálou v Rio de Janeiro…) Vnitřní prostor krásně moduloval světlo, dopřával lidem nerušivého příšeří, rozptýlené, téměř božské osvětlení přicházelo odkusi zvrchu přesně jen do těch pár míst, kde ho bylo třeba. Až mi prostor kostela připadal docela mystický.

Sobotním cílem byl Dijon. Abychom ochutnali dijonskou hořčici, to dá rozum. A náš ubytovatelský systém poprvé lehce zaskřípal. Nepřekvapovalo mě to, bylo by to jinak až neskutečně dokonalé. (Větší překvapení nakonec je to, že toto nedorozumění s hostitelem bylo jen jedno jediné za celou dovolenou.) Když jsem volala našemu dalšímu dobrodincovi, Thierrymu, byl celý zaskočený a s omluvami přiznal, že dnes se mu jako návštěva nehodíme. Leda až zítra. Nám to náladu nijak nezkazilo, kdepak. Dopřejeme si aspoň jednu noc v hotelu a budeme moci jeden večer strávit ve vzácném tichu… když budeme chtít.

Ale aspoň jeden kontakt z HC nás v Dijonu čekal: měli jsme domluvené setkání a procházku po Dijonu s Fabricem. No, to teda ale bylo příšerné!!! I to muselo přijít – nemůžou přeci všichni v HC být takoví dokonalí! Fabrice byl sice dokonalý, ale takovým svým osobitým způsobem, haha…

Na začátku jsme si ujasnili, o co máme zájem: rádi bychom v Dijonu šli na nějaké klidné místo a tam poseděli třeba u šálku čaje. A jaká byla realita? Fab nás povodil po celém Dijonu a celou dobu něco mluvil. Aby nám mohl ukázat i jedno senzačně klidné místo, botanickou zahradu, šel tam co nejkratší cestou, podél hrozně rušné ulice. Úplně mi u toho třeštila hlava. Ale v botanické zahradě jsme se nemohli moc zdržet, protože pak nám přece ještě musel ukázat historické centrum a nějaký kostel a to a ono. A furt mluvil. A já se za ním vlekla celá chmurná a smířená s tím, že to nikdy nepřestane…

Ale čas je laskavý: Fabrice na nás měl jen dvě hodiny, protože pak mu jel poslední vlak domů a nechtěl ho změškat. Dlouho se sice nemohl urvat, protože přeci ještě toto a tamto musíme vidět… Ale pak najednou mu došlo, kolik že je hodin a tak se krátce rozloučil a utíkal (ano, utíkal) na vlak. A my jsme byli vysvobození, huráááááá.

Takže co jsme udělali: zalezli do první nadělané turistické restaurace, která na menu slibovala všechny speciality regionu a ty jsme si taky dali: šneky, citronovou zmrzlinu s černorybízovým likérem a nějaké jiné ňamky.

Hotel jsme pak po chvíli našli, i pohodlné podzemní parkoviště nedaleko. A na pokoji jsme si dopřáli tu “idylu” – jak se za nocleh neodvděčňujeme společností a pozorností, ale prostě normálně jen penězi… chacha… Na jednu noc to byla fajn změna, ale už jsme se zase těšili na ty všechny Francouze.

Den 7. – neděle 29 Apr

Dopoledne jsme věnovali prohlídce Dijonu – je to pěkné, staré město. A je plné hořčice!! Chci tím říct, že ji prodávají na každém rohu, v roztomilých skleničkách, senzační suvenýr. Kromě klasické žluté hladké hořčice, kterou známe i u nás, mají i růžovou (s černým rybízem), zelinkavou (s estragonem), hnědo-žlutou (s medem) a skvrnitou (na hrubo mletá). Tak jsme v obchodě nakoupili spoustu malých vzorkových sad a k tomu ještě od každého druhu normálně velikou skleničku na doma. A hned před obchodem jsme museli klasickou dijonskou otevřít a prstem-mlsálkem ochutnat! Uaarggghhh!!! Mńááám!! Byla výtečná a v puse dělala malé peklo, jak byla ostrá…

A co ještě je v Dijonu k vidění?? Moc mě zaujala jedna katedrála.

Odpoledne jsme se jeli podívat do jedné z nejslavnějších vinařských oblastí, Beaune, odkud pochází burgundská vína. Byl to tam příjemný kraj – mírně zvlněný, slunečný, zarostlý vinicemi, sem tam uprostřed vinic starobylá rezidence, sem tam tradiční vesnice, kde ještě dnes je znát původní duch… Znalcům vína by se asi z jednotlivých vinic, opatřených cedulkou s názvem, asi rozbušila srdíčka, ale pro nás to byla jen prázdná jména. Ale na půvabu to té krajině neubíralo, to ne…

Pak už jsme nabrali směr Chatillon, kde jsme byli očekáváni u Thierryho. Cestou se nám podařilo vyrobit si trochu adrenalinu: docházel nám totiž benzín a tyto končiny neoplývaly zrovna moc benzínkami a ta jedna, co jsme potkali, byla navíc v neděli zavřená. Zkoušela jsem se tam doptat jedné staré paní, kde je nejbližší další benzínka. Byl to hodně zvláštní rozhovor, ale nejspíš to fungovalo. Sdílely jsme několik málo slov, ale vystačily jsme si. Paní naznačila, že k pumpě to bude tak asi 20 km a měla obavy, jestli dojedeme. My jsme ji uklidňovali, že to asi tak tak vyjde… Zkuste si toto všechno říct v jazyce, který neovládáte – když budete hodně chtít, půjde to!!!

Berka jel super-úsporným způsobem, nebo mi to aspoň tvrdil. A vyšlo to!! Natankovali jsme až v Chatillon a předsevzali si, že si to budeme víc hlídat, chacha.

Šmik a zase to všechno bylo jiné. Chatillon je takové malé město, třeba jako Chrudim. Měli jsme tu domluvený nocleh na dvě noci u Thierryho, který tu bydlí kousínek od hlavního náměstí, v miloučké ulici – to je taková, co už se tváří jako pravá městská ulice, ale přitom neztrácí normální lidský rozměr. Thierry je zrzavý, trochu plachý, ale velmi srdečný člověk, asi tak našeho věku, svobodný, učitel na základní škole, ochotník v divadle. Uvítal nás ve svém útulném, malém bytě, kde každá místnost byla nějak jinak výrazně barevná. Z oken byl výhled na nahuštěné stařičké střechy okolo a dvoreček s vodní nádrží. Po docela hektickém a rušném Dijonu to byl výborný balzám.

S Thierrym se nám hodně pěkně povídalo: hodně o Francii a o Česku, o jeho divadle, o jeho škole. Vysvětlil nám drsný systém francouzských učitelů: aby byli uznáni za plně kvalifikované, musí odučit rok nebo dva – a teď bacha! – na škole, kterou jim určí stát. Čiliže nemají moc na výběr a jsou většinou odesláni do pěkných zapadákovů. Až si tam odkroutí těch pár roků, můžou se pak ucházet i o jiná místa. Thierry to bral s klidem – na Chatillon oceňoval jeho malou velikost, možnost navázat spoustu osobních vztahů, klid.

Nakonec byl tak velmi laskavý, že nám přenechal svoji postel (když je pro dva) a sám spal na gauči v obýváku (když je pro jednoho). Jemu to připadalo naprosto přirozené, zatímco já jsem z toho byla užaslá. A se zahanbením jsem si přiznala, že já doma do podobných “obětí” nejdu (z obavy, že když mě návštěvy budou omezovat v mém běžném pohodlí, přestane mě bavit je vůbec zvát…).

Den 8. – pondělí 30 Apr

Thierry nás už dopředu varoval, že Chatillon je vlastně hrozně malé město, které asi turisty na dlouho nezabaví. No ale v tom je ten vtip: že my asi nejsme žádní turisti. Prostě jsme si prohlíželi všechny ulice, všechny domy, nahlíželi do obchůdků, chodili pěšky sem a tam. A měli jsme fajn pocit, že aspoň jedno místo jsme během naší cesty měli čas si pořádně ošahat. Lepší než poběhat deset slavných zámků…

Pár krásných míst jsme objevili i v Chatillon. Třeba prameny řeky Dioux, kde to bylo úplně svůdné. A tak jsme se nechali zlákat a všelijak jsme se máchali ve vodě, hledali kamínky, aranžovali osla – ha!! já jsem vám ještě neřekla o oslovi?!? No asi ne! – a fotili ho a opalovali si nohy a ramena a pozorovali místní omladinu, co si ve vodě chladila piva…

Odpoledne jsem se jeli podívat do hlubokých lesů, kde je klášter s nějakou důmyslnou zahradou. Hodiny pro veřejnost jsme už nestihli, ale aspoň jsme si celý areál obešli zvenčí. Místy to šlo pěkně, místy jsme se docela prodírali divočinou. Ale užili jsme si u toho zlatavého pozdně odpoledního sluníčka a výhledu do zahrady.

Tam se proháněla všelijaká zvěř, např. pejsci. Tak jsme si dírou ve zdi jednoho vyfotili.

Taky jsme se byli podívat na Thierryho ochotnický spolek. Právě si stavěli letní scénu, na které pak měli odehrát sérii představení. Původně jsme mysleli, že bychom jim se stavěním mohli pomoci, ale ukázalo se, že jich je tam jako mravenců a že bez francouzštiny bychom se jim dost pletli. Tak jsme to jen omrkli, pokecali s Thierrym a zase šli po svých.

Večeře na náměstí už začala ukazovat – takhle hned druhý den – limity Chatillonu. Takhle večer není moc míst, kde by se člověk mohl stavit na pěknou večeři. Už si nevybavujeme ty detaily, ale byla to nějaká zvláštní večeře, zvláštní obsluha a vůbec… Takhle k večeru je přeci jen trošku zima. Tak jsme se těšili do tepla k Thierrymu.

Den 9. – úterý 1 May

Ráno jsme si dopřáli luxus největší: došli jsme pro čerstvou bagetu! Nejde o to, že je čerstvá. To se u bagety rozumí samosebou. Ale je to prostě senzační pocit vykračovat si s tou nesmyslně dlouhou, křupavou a voňavou věcí po ulici, to si člověk hned připadá tak trochu jako místňák. Navíc se bageta do žádného jejich sáčku nevejde celá a tak z půlky z něj vyčuhuje a tím samozřejmě láká k nakousnutí… To teda Francouzi nedělají. Ale my jo.

Toto byl asi jediný den, kdy počasí nepatrně zvlčelo. Začalo mrholit a jemně poprchávat a tak nějak to vydrželo celý den. Stějně nás čekal asi 300-kilometrový přesun, tak nás to moc neštvalo.

Cestou jsme se zastavili v Tonnere, na krátkou procházku k dalším pramenům řeky. Tyhle byly ještě působivější: tůňka byla nádherně probarvená, blankytně, azurově, brčálově, temně hnědě… Barvy se přes sebe mámivě prolínaly a celé to bylo rámované kamennou půlkulatou stavbou – prastarými lázněmi a prádelnou. Pod přístřeškem byl po obvodu nádrže mělký kanálek, kam přepadávala voda a u kterého se dalo klečet a mydlit, drbat, máchat prádlo…

I dnešní oběd byl netypický: přeci jen se nám za ty dny nasbírala malá zásoba sýrů a pečiva a všeho a pořád pršelo a tak jsme jen sjeli kousek ze silnice na polňačku k lesíku a poobědvali jsme v Bizonovi, s výhledem na pasoucí se krávy.

Večer jsme měli domluvený nocleh u Renate, asi 50-leté psychoterapeutky. No to byl mazec!!! Už zase jsme se dostali do úplně nového světa, který bychom si sami ani představit neuměli. Renate je elegantní a inteligentní dáma, cigaretu kouří se špičkou a kam klepe popel je podružné, protože právě rozkládá o nějakém rafinovaném tématu a to jí je přednější…

Její dům mě fascinoval taky. Malý cihlák, tak trochu holandského stylu, ale naprosto dokonale ukrytý v hradbě stromů a bujných keřů. Od silnice vůbec nebyl vidět. Zahrada okolo něho byla hustá a tajemná. Uvnitř pak zajímavé vybavení – krásný, starobylý a obrovský jídelní stůl, moderní židle, narvaná knihovna, macatá křesla, do kterých zapadne celý člověk, obrazy na zdech, těžké závěsy, na gauči žádostivá černá kočka…

V domě Renate už jedna návštěva z Hospitality clubu právě pobývala – americký cestovatel na motorce, Steve, asi tak ve věku Renate. Byla to moc zajímavá kombinace – ona se svými náročnými úvahami a lehkou špetkou koketérie, on pragmatický a lehce povrchní Američan, ale dost chytrý na to, aby to na první pohled nebylo vidět. A hlavně muž. Byla jsem za to vděčná: Renate sršela pozorností a stejně moc jí i vyžadovala, což bych asi po čase považovala za dost únavné. Takhle to odskákal Steve. A snad ho to i bavilo, nebo byl dvorný jen ze slušnosti, to nevím. Ale naší vzájemné komunikaci to prospívalo.

A aby toho všeho nebylo málo, Renate nachystala naprosto delikatesní večeři! To byl zážitek! Nejprve chřest s octovou omáčkou. Pak husí jatýrka, děsně lahodná věcička, která se navíc v jiných, méně labužnických a více ochranářských zemích nesmí dělat, protože u toho ty husy nějak trápí. Pak ratatouille, neboli směs zeleniny na pánvi (zejména lilky a papriky a kdo ví co ještě). Renate nám i prozradila ten hlavní trik: každou zeleninu je třeba podusit zvlášť, aby se mohla nechat změknout přesně tak, jak je potřeba. No a zlatý hřeb: hovězí pečeně, jen tak zlehka opečená a uvnitř narůžovělá. Z ní Renate krájela tenké plátky. První jsem přijala jen ze slušnosti, říkala jsem si, že nebudu vymrčovat, že hovězí nejím, koho to zajímá… Jen jsem si doufala, že když je to tak tenký plátek, snad to plané kousání přežiju. (Tak totiž vypadaly moje předchozí zkušenosti s hovězím: usilovně koušu a koušu a nic z toho, žádná chuť, žádný zážitek.) A teď najednou – světe a maminko div se! – mně to zachutnalo!! Nevím, jestli jsem nebyla úplně ztumpachovělá těmi předchozími skvělými jídly, ale normálně se mi zdálo, že to celé žvýkání masa má snad i nějaký smysl: uvolňovaly se u toho totiž různé šťávy a chutnaly všechny dobře a tuhost masa byla úplně akorát. A taky, jak pak poznamenal Berka, to byl asi tak nejlepší možný kousek hovězího masa. Takže tak padla poslední meta, kterou Berka chtěl zdolat – při té svojí nenápadné, mnoholeté snaze z mého 80-procentního vegetariánství udělat jen vzpomínku na pošetilost mládí…

Na noc jsme vyfasovali podkrovní pokojíček s dvoupostelí a na střešní okno nám utěšeně pršelo. To se to spalo na prvního máje!!

Na následující stranu »