Den 10. – středa 2 May
Ráno nám Steve vyřídil prosbu od Renate – vyvenčit psa a skočil na motorku a odjel, nejspíš na stejná místa jako my. Byl tu malý pokus nás dát dohromady, že bychom přeci ty atrakce mohli pojezdit spolu, ale na to jsme my i on byli už příliš zvyklí na svoje pohodlí – děláme si, co chceme a nikdo nám do toho nemluví.
Berka tedy šel vyvenčit psa. Pes byl starý a vetchý a asi moc neviděl. Děsně pomalu se šoural, ale věděl kam, a tak Berku vedl. Přes celou vesnici, Cour-Cheverny se to tam jmenovalo. Pak už to Berku přestávalo bavit, tak zatahal za špagátek a pes to otočil a dovedl ho zase domů.
Pak jsme vysvištěli do Amboise, kde je macatý zámek, ale moc to tam zavánělo masovým turismem. Na zámek jsme pekli, ale rozhodli jsme se vidět zámeček, kde žil a tvořil Leonardo da Vinci. Měl tam fajn podmínky od krále, a tak mohl vynalézat. Spoustu jeho vynálezů tam měli vyrobeno a vystaveno, i těch nefunkčních. Úplně mě udivoval záběr jeho aktivit, jeho myšlení. To jsme tak asi v roce 1500. Společným jmenovatelem mnohých jeho vynálezů byla snaha vyrobit hnací sílu. Zkoušel to všelijak – vodou, pružinami, větrem, vlastními silami důmyslně přenášenými soustavou převodů… A tak sestrojil letadlo v podobě velikých ptačích křídel, které si člověk mohl obléknout (což by teda zrovna nefungovalo), něco jako helikoptéru, předchůdce automobilu, a taky parní dělo, obrněný transportér, mostní konstrukci, čerpadlo na vodu…
Odpoledne se nám poštěstilo vidět děsně krásný zámek – Chenonceaux. Je taky velmi slavný a zamořený turisty, ale tentokrát jsme na ně vyzráli. Prohlídky zámku tady na některých místech probíhají velmi zajímavě: zapůjčí vám malý přehrávač a sluchátka a vy se jen musíte trefit do jednoho z třeba osmi jazyků, ve kterých mají komentáře namluvené. S angličtinou není potíž, češtinu jsme nepotkali nikde. Nabízí se prohlídka základní a nebo rozšířená o komentáře o uměleckých dílech. A pak už je to na vás. Člověk si může chodit svým tempem, prohlížet si všechno, jak chce dlouho, vracet se do místností a vracet se i k výkladu, chodit na přeskáčku. Takových lidí je sice okolo hodně, ale všichni máme svoje sluchátka a svoje tempo a v tak velkém zámku si nakonec ani nepřekážíme.
Moc se mi to líbilo a tenhle zámek jsem si báječně užila. Hlavně se mi líbila zámecká kuchyně, která byla profi vybavená a obrovská a bavilo mě představovat si ten cvrkot, když se vaří pro 200 lidí (což je kapacita kuchyně). Kolik asi lidí to muselo zaměstnat a v jakých množstvích to tam frčelo…
A pak jsem byla celá nadšená ze zámecké chodby nad řekou. Tam jsem si místo výkladu nakonec pustila ze svého telefonku nějakou zasněnou hudbu a velice pomalinku jsem si celou chodbu prošla a představovala jsem si, že mám na sobě těžkou róbu s vlečku a je rok 1547… Jojojo, takhle pěkně jsem se tam měla.
Večer jsme na oplátku vařili večeři my. Zvolili jsme českou klasiku – bramboráky a pivo a jako moučník makovec. Považovala jsem to nakonec za malé fiasko, ale jelikož Renate ani Steve to srovnání nemají, tvářili jsme se jako by nic. Bramboráky nebyly křupavé, ale to se dalo čekat: dělali jsme je všechny dopředu a nechali je uzavřené v teple… Tou změklostí se u mě spolehlivě odepsaly. Makovec jsme na dovolené pekli poprvé a dopadl docela hrozně. Renate nám totiž nastavila svoji mikrovlnku na režim pečení, ale asi jsme si nerozuměli, protože výsledek byl jako když to prostě hodinu mikrovlníme. Makovec byl děsně tvrdý a vysušený, ale Renate a Steve nás asi nechtěli urazit a tak statečně hryzali.
Den 11. – čtvrtek 3 May
U Renate bylo fajn, ale ještě lepší bylo zase se vydat o dům dál. Dnes večer už na nás čekala Paříž, juhůů!! Cestou jsme si naplánovali zastávku u dalšího gigantického zámku, kterých je okolo řeky Loiry spousta. Ale tento, Chambord, má být úplně největší a nejskvělejší. Asi musel být – jinak by tam přeci nebylo tolik lidí… Jak jsme na zámku Chenonceaux byli nadšení systémem prohlídek, tak tady jsme byli zklamaní. Žádné namluvené komentáře v osmi jazycích do sluchátek, nýbrž jen prohlídky se živým průvodcem a to pouze ve francouzštině!!! A navíc na další asi 4 hodiny už stejně byly vyprodané. Uff!!
Tak jsme si tenhle zámek užili jinak: okolo něho vedl dost široký kanál, tak jsme si půjčili lodičku a pozvolna jsme si zámek ze tří stran obepluli. Moc pěkný nápad. Vždycky jeden (neuměle) pádloval, druhý se opaloval. Idyla. A výhled byl famózní, protože zblízka takhle grandiózní stavba stejně nejde pohledem obsáhnout.
Vjezd do Paříže a jízda do čtvrti Colombes, kde žije Christine, naše hostitelka, byly pro mě z hlediska navigačního úplně špíííčkovým zážitkem. V Paříži žije 12 miliónů lidí a má rozlohu asi 87 km čtverečných a my jsme do čtvrti Colombes dojeli asi tak nejkratší možnou cestou – a to podle mapy, kde se celá Paříž vešla na 4 dvojlisty. Tím chci říct, že moc podrobná nebyla. Pro nás ale obsahovala to nejdůležitější: vnější městský okruh s číslovanými a pojmenovanými sjezdy a nájezdy. To jediné stačilo k tomu, abychom se zorientovali.
Berka řídil jako drak. Na okruhu je asi tak 3-6 pruhů v obou směrech a doprava tam valí nepřetržitě, hustě a ve vysokém tempu. Člověk musí velmi dobře vědět, kam jede, aby se na to včas nachystal a vmanévroval se do odbočovacího pruhu. Já jsem zase četla mapu jako drak. Šlo nám to skvěle, musím už to napsat…
Pravda – jednou jsme z okruhu vyjeli předčasně, něco nás tam vytlačilo… Ale hned u toho sjezdu byla benzínka a ta se nám zrovna náramně hodila, takže jsme to nakonec považovali za plánovanou odbočku. Na okruh jsme se vrátili s Bizonem pěkně nažraným.
Do čtvrti Colombes jsme trefili úplně hned, tam jsem dokonce ještě odchytila dva záchytné body – stanice příměstského vlaku. Totiž naše hostitelka úplně rezignovala na to, že by se nám pokusila vysvětlit, jak se k ní dostaneme. Upřímně doznala, že to je úkol nad její síly a že si doufá, že se když tak doptáme. No a tak jsme v Colombes zastavili u jednoho autoservisu, tam zrovna měli mapu na stěně, omrkli jsme to a zjistili, že do cíle to je jen pár bloků.
Chááá. To jsem měla sebevědomí jak přerostlou dýni. Úplně jsem se nadouvala hrdostí, jak šikovně jsme do Paříže přijeli. Jojo. Nic netrvá věčně. Však si počkejte na zážitky z odjezdu z Paříže o 4 dny později – to mě zase vrátilo zpátky na zem, haha…
Na Christine jsem se těšila velmi – psala o sobě samé zajímavosti: 43-letá, dvakrát rozvedená, žijící sama se svými 4 dětmi a 2,5 kočkami (ta půlka je kočka, co k nim chodí jen občas a vede spíš nezávislý život) ve velikém domě. Má ráda “malování, sochaření, psaní, čtení, poslouchání, mluvení, vdávání se, večer, ráno, jaro, lásku a vůbec všechno”. Byla pro mě tak trochu jako úkaz z jiného světa. Citlivá a radostná bytost, velmi otevřená a přející, spontánní a rozevlátá. A do toho se stará o veliký dům a 4 děti ve věku 2, 6, 8 a 12 roků a pracuje v reklamní agentuře. Ale všechno v klidu – práce ji bavila, ale kariéru tam nehonila, dětem dává hodně, ale k té nejmladší si najímá na pár dní v týdnu chůvu (mladou srdečnou černošku, která si ji získala svým přirozeným a láskyplným přístupem k dětem). No a ten dům…
…dům je na samostatný odstavec, chacha… Ten pojímala velmi kreativně a uvolněně taky. Na mnoha místech měl originální umělecký šmrnc. Na jiných místech byl ještě nedotažený. A jinde byl docela obyčejně zanedbaný. A napříč všemi prostory se táhlo zamoření věcmi a věcičkami, harampádím a trochu i špínou… Pro mě fascinující podívaná a snesitelná tak tak na ty dvě noci. Ale proto jezdíme na dovolenou – v čistotě a pořádku si můžeme trčet doma, haha…
S Christine se moc pěkně povídalo – do rozhovoru šla naplno a se srdcem otevřeným a tak jsme mohli nepatrně nahlídnout do jejího života. Klobouk dolů před ní, o tom žádná. Na noc nám potom poskytla pokojík její nejstarší dcery, která zrovna nebyla doma. To teda byl nářez. Ale zdech byly všude plakáty Johnyho Deppa a to mě uklidňovalo…
Den 12. – pátek 4 May
Paříž, Paříž, Paříž!!! Kdo by se netěšil!! Já teda velmi. Byla jsem tam jednou na pár dní, když mi bylo pětadvacet. Asi že to byl můj vrcholný stopařský sólo výlet, moc jsem si to tam užila. Paříž se mi zdála noblesní, šarmantní a oduševnělá. A krásná.
Teď to bylo všechno jinak. Naše osvědčené postupy tady selhávaly. Až do teď stačilo se vyloupnout v nějakém novém městě, tam jsme se relativně rychle zorientovali – tedy že jsme rozlišili, kde je centrum, kde se něco zajímavého děje, kde nám bude milo. A kam naopak nechodit, protože tam je pusto, nuda, hluk. Ale tady to vůbec nešlo – jako by se to všechno nějak ukrutně prolínalo. Zajímavá místa byla zároveň děsně rušná a hlučná, spousta lidí, žádný klid. Tak jsme prvních pár hodin jen hledali nějaké klidné místo, kde se nám konečně bude líbit. A ono nic, až už jsme byli docela vysílení.
Zkusili jsme to tedy pojmout nějak jinak – vrhneme se čelním útokem rovnou na nejslavnější stavbu Paříže, takovou tu železnou věž, co se směrem nahoru dost zužuje. Ani to nebyl nejlepší nápad. Napadlo to totiž dalších asi dvacet tisíc lidí a půlka z nich už stála ve frontě na výtah nahoru na věž. Záležitost tak na několik hodin. Tak tuhle atrakci jsme taky oželeli.
U Eiffelovky, jo, tak se to tam vlastně jmenuje!, bylo asi nejzábavnější pozorovat pouliční prodavače suvenýrů. Všichni tam byli na černo a když se někde zjevili policisti (na kolech, ó, jak sympatické!), tak se prodavači poschovávali, kde to šlo, a jakmile kontrola zmizela, vesele se zase pokračovali v prodeji… Oběma stranám musí být jasné, jak tohle funguje, jako taková hra…
Jedna oáza se nakonec přeci jen našla: královská zahrada. Velmi formální prostor, ale dnes zajímavě oživený uměleckými artefakty. A hlavně konečně: klid… (Už jsme jak nějaký starý páprdové, že nás nakonec zajímá jen ten náš klid, hihi…)
A vůbec nejlepší byla jedna pouliční show – mladík z Kanady si tu přivydělával tím, že pořádal improvizované představení. Přísné, ale spravedlivé podmínky: když bude nudný, nikdo se nezastaví a nikdo mu nakonec tu kačku do klobouku nedá. Hned ví, na čem je – jestli lidi ztrácí nebo naopak přichází noví… Tenhle mě bavil velmi. Spontánní, milý, pohotový, vtipný. Pojícím prvkem jeho představení bylo to, že si umí dát cokoli na nos a tam to chvíli balancovat. Třeba míček. Nebo fotoaparát někoho z publika. Nebo telefon, který jemně ukořistil od právě procházející slečny. Ta ani nestihla tomu člověkovi, se kterým telefonovala, nic vysvětlit…
Show vrcholila tím, že na nose ponosil chvíli bicykl a kousek plotu, takové té kovové zábrany. Takhle to zní asi docela suše, ale s davem to krásně uměl, ty největší křiklouny zval k sobě, chvíli třeba tvořili společně a bylo zjevné, že to, co vzniká, je úplně dílem okamžiku a nikdy se to nebude opakovat.
Tak to je nakonec největší zážitek z Paříže… zvláštní, že jo. I druhou noc jsem pod ochranným zrakem Johnyho Deppa a vedle Berky přežila a už jsem se těšila, až z toho bince vymajzneme. Za takových nocí v takových domech je člověk celý šťastný, že má svůj spacák a tím si vytváří svou malou izolaci, kam nic nepěkného z okolí nepronikne. Berka to tak asi neprožíval, ale já už jsem pozorovala, že trochu více pořádku v mém okolí by mi udělalo děsně dobře.
Den 13. – sobota 5 May
Nejmenší přesun naší dovolené: asi o 20 kilometrů. Další dva noclehy byly naplánované u Caroline ve Versailles. Nejdřív jsme si dopřáli prohlídku zámku. Ten teda je ale veliký a nadělaný!! Opět jsme vyfasovali malý přehrávač, sluchátka a šli jsme – tentokrát ale jsme se museli držet se svou skupinou pohromadě. Tady tomu přeci jen potřebovali dát nějaké tempo a řád – když se valily nové a nové autobusy s turisty.
No, jaký z toho všeho šel dojem? Veliké bohatství, marnivost, studená krása… Je to takový ten typ zámku, který vypadá na běžné bydlení trochu moc velký a trochu moc formální, nic útulného. V paměti mi nejvíc utkvěla ložnice Ludvíka 14., která byla celá zdobená zlatem. Úplně to tam přetékalo zlatem, kudrlinkami, málem to skapávalo ze stropu a ze stěn, tak těžce ta celá nádhera působila… O Ludvíkovi ještě napíšu více, ale to nejdřív musím říct, jak jsme se potkali s Caroline.
O Caroline jsme dopředu věděli, že má ráda historii, Francii, Versailles a vaření. Navštívila kdejakou zemi, jak psala ve svém profilu, ale “nebyla vlastně ještě na Měsíci”. Je členkou Chechtací organizace (kterou právě vynalezla). Tak to všechno znělo lákavě.
Setkání předčilo všechna očekávání. Totiž nic takového by člověk nevymyslel, leda že by psal scénář k potrhlému filmu. Setkali jsme se na parkovišti před radnicí ve Versailles. Caroline na nás už zdálky gestikulovala, že to je ona. Když dorazila, vyskočila z auta, motor nechala běžet a svižně nakráčela k nám, asi 45-letá štíhlá půvabná žena, moderně oblečená, obalená šperky, na vysokých kramflíčcích. Řekla: “Ahoj, já jsem Caroline, moc mě těší. Co už jste viděli z Versailles? Jenom zámek? A zahrady ne? Tak to musíme napravit, skočte si ke mně do auta, já vás aspoň provezu okolo a dám vám základní informace.”
Tak jsme si skočili ke Caroline do auta, oči tak trochu navrch hlavy, docela vyzubení, jaké to teda má grády. Caroline řídila velmi impulzívně, všude se nacpala a s pravidly si moc hlavu nelámala. A hlavně, jen co jsme vyjeli, zahájila svůj exkurz do historie Francie. Aby nám to, co se chystala říct o Versailles a Ludvíkovi 14., dávalo smysl, začala pro jistotu už někde v 8. století. Vyjmenovala nám všechny vládnoucí dynastie, vylíčila poměry ve Francii, politickou situaci v tom kterém století. Mluvila s velikým zaujetím, s velkou vášní a soustavně to prokládala historickými drby a pikantnostmi. Postupně si budovala náležité pozadí pro vstup toho největšího ze všech velikánů na scénu, jejího miláčka Ludvíka 14. A o něm nám řekla asi tak úplně všechno…
Mezitím jsme popojížděli po Versailles, “nejkrásnějším městě na světě”, stylem plyn-brzda, tu jsme zastavili, abychom se podívali na nějaký úplně nejstarší barák, tu jsme museli i s jejím autem vyjet na vyvýšený chodník, abychom viděli o něco málinko víc přes nějaký plot do zahrad. Pak nás vyvezla na jakousi vyhlídku, kde má být údajně nejsenzačnější výlet na celé Versailles. Akorát že bylo trochu pod mrakem a trochu tam narostly stromy. Ale to Caroline nezastaví – vyskočila hned na svodidla (nad takovým malým srázem), aby se ujistila, že odtamtud je ten výhled skutečně o něco lepší. Až nahoře si vzpomněla, že vlastně má na nohou ty jehly a že vlastně se tam neudrží. Začala dost hrozně balancovat, tak jsme ji museli honem podržet a pomoci jí dolů. Hned pak nadšeně vykřikovala, že to si musíme vyfotit a že budeme stoprocentně “jediní lidé z Československa”, kteří mají fotku z této nádherné vyhlídky. Berka byl tak laskavý, že ani nic neříkal a vytáhl foťák, poslušně vylezl na svodidla, nechal se dokonce od nás obou (cháááchááá) přidržovat, aby tam nevrávoral jak Caroline – a fotil…
Když jsme pak vyjížděli s Bizonem z parkoviště, s Caroline čekající za zády, lehce jsme se přitřeli o jedno auto. Bohužel v něm zrovna někdo seděl. Slečinka vyskočila a vypadala velmi nakvašeně. Já taky vyskočila, ale když jsem zjistila, že otření není ani vidět, ukecala jsem ji, že to nic není. Moc mi to nevěřila, ale asi neuměla tak dobře anglicky, aby se mohla vzpírat. A pak už jsme svištěli za Caroline domů.
Malá řadovka v klidné domkové čtvrti, pěkné místo. Vevnitř to bylo velmi uklizené, velmi sladké a načančané. Hned jsem si velmi oddychla, když jsem viděla ten pořádek, ale to nakonec není všechno, haha.. (To jsem ale potvora, což? Nic mi není dost dobré…) Postupně jsme objevovali jednotlivé úchylné detaily interieru: růžové nabírané závěsy, vlastnoručně patinované schodiště, roztomilé vázičky, lampičky, sošky, fotečky… No! Já proti tomu nic nemám, jenom že můj vkus to zrovna není…
A Caroline stále mluvila. Teď pro změnu o svém domku, co všechno si tam udělala sama (je totiž rozvedená a žije tam se svou asi 20-letou dcerou, kterou jsme ale nepotkali), jak všechno vybírala, malovala, zařizovala, jak se u toho málem zničila… a tak… Pak nám uvařila večeři a u toho mluvila o vaření a svém příteli a o dceři. A pak nám dělala domácí zmrzlinu ve svém super mega robotu a mluvila o tom stroji, jak je namakaný a co všechno umí a jak šíleně zdravá ta zmrzlina je. (A byla dobrá, to jo, prostě pomixovala zmrzlé ovoce, vejce, cukr a smetanu a bylo to.) A pak dlouho mluvila o prezidentských volbách, které právě tento víkend ve Francii probíhaly. No prostě – suma sumárum, mluvila asi tak tři hodiny v kuse.
Hodně mě to bavilo, aspoň za začátku. Hleděli jsme na ni jak na zjevení z jiné planety a svým nadšením pro historii nás velmi strhla. Navíc já jsem přesně takové informace tou dobou potřebovala slyšet – už jsme viděli asi třetí zámek a mně se už nasbíralo dost otázek k tomuhle tématu a nebylo se na to koho zeptat. Tak tuhle potřebu Caroline uspokojila úplně dokonale. Propagace nejrůznějších výrobků by jí taky šla skvěle. A kde to trochu skřípalo, byly debaty o současné politice. Tam se nejvíc ukazovalo, že Caroline je trochu povrchní a má ráda laciná řešení a černobílé vize světa. Moc se o tom s ní diskutovat nedalo, protichůdné názory ji moc nezajímaly. Ale jako zkušenost to bylo naprosto ohromující. Usínali jsme v našem sladkém pokojíčku s hlavou nabitou zážitky a informacemi o kdečem… chichi…
Den 14. – neděle 6 May
Ráno jsme si trochu vyprali, to bylo fajn. Teda – domlouvání o tom, jestli naplníme celou Carolininu pračku nebo ne a jestli umí prát jen s poloviční dávkou prádla, nikam moc nevedlo, tak bylo jednodušší drapnout těch pár trik a vydrbat je ručně. Velmi zajímavé pak bylo věšení prádla ven: Caroline to dává na drátěný plot!! Nemá žádnou šňůru. A přála si, ať ven nedáváme žádné spodní prádlo – protože by to nevypadalo dobře.
Plán na neděli byl navštívit opět Paříž, z Versailles tam jezdí příměstské vlaky docela často a trvá to asi půlhodinu. U nádraží ve Versailles jsme si ještě prošli velikou tržnici – a mně tam docvakla hrozivá věc: že se vlastně v té nabídce francouzských sýrů neorientuju, že spousta z nich vypadá jako sýry, které se dají koupit i tady, že už jsem vlastně potkala 1-2 sýry, které mi nechutnaly (sic!), no zmatek! Jistě jste si všimli, že jsem vlastně o sýrech ve Francii ještě nic nenapsala. Buď byly jaksi předvídatelné nebo normálně dobré a nebo dokonce lehce nechutné. Ne že bych si svou denní dávku nešlehla, to zase né, ale nějak to pořádně nestojí za zmínku. Teda – s jedinou výjimkou: čerstvý kozí sýr. Konzistence tvarohu, krémovost a jemnost smetany a chuť dokonale na hranici mléčno-slano-smetanové… Ten ani vyfocený nemám, to jsem jaksi nestihla.
No a Paříž – to byl zase mumraj. Cestou na Montmartre jsme si prohlídli hřbitov plný slavných lidí, tam byl docela klid. Ale hrobů tam bylo natěsnáno hrozně moc a i když u vchodu byla jakási mapa, hrob žádné význačné osobnosti jsme tam nenašli. Zato jsme ale našli význačnou kočku, myslím, že to byl duch Victora Huga nebo tak něco. Hájila si tam svůj klid a po nás koukala docela nepřívětivě.
Pak jsme se vydrápali na Montmartre, odkud je báječný výhled, to jo, ale těch lidí, jejda, to byla houšťka. Tak jsme to tak omrkli a zase šli dál… Zkoušeli jsme najít příjemný podnik, kde bychom něco pojedli, ale kdoví proč si ne a ne vybrat. Nakonec jsme byli tak vyhládlí a zesláblí, že jsme z posledních sil koupili nějaké jídlo v malých potravinách a šli ho sníst do Lucemburské zahrady. To zase ale byl dobrý tah, protože tam se dělo milión věcí.
Lucemburská zahrada je děsně veliká a nabízí: obrovské dětské hřiště s prolejzačkami a pískovišti, několik tenisových kurtů, projížďky na oslíkách a ponících, hřiště na petanque, fontánky, houpačky, občerstvovací stánky, sochy a tak… Bylo se tam pořád na co dívat – tolik lidí a dětí v pohybu!
Večer nás čekalo setkání s dalším členem Hospitality clubu Christophem. Už od začátku, na stránkách klubu, mi byl velmi sympatický – bylo vidět, že má zájem na tom, aby klub dobře fungoval a že se k tomu snaží přispět. Bohužel jsme na sebe měli málo času, jen jsme stihli společnými silami uvařit večeři a krátce si popovídat. Škoda, zdálo se mi, že to je jaksi člověk z podobného těsta a že bychom si ve spoustě věcí mohli rozumět. Ale to už jsem nestačila zjistit.
Jinak se nám nedivil, že nás Paříž zatím nenadchla, a spíš nám lehce vyčinil, že jsme do ní přijeli tak nepřipravení. On by nám býval doporučil svoje vychytané trasy, které ukážou půvab a kouzlo města a přitom nejsou zamořené turisty. Nojono. Příště…
Na této večeři se mi zadařilo mlet mák na makovec na velmi kuriózním místě. Pořád jsme nemohli najít stůl nebo desku nebo cokoli stabilního, co by bylo dost tenké na náš mlýnek. Nikam se nemohl vlézt. Až Berka uviděl, kde to půjde: na zábradlí balkónu! Byl to takový ten pidibalkón, kam se skoro nic nevejde, a mlýnek jsme museli našroubovat tak, že klička byla uvnitř na balkóně a namletý mák odpadával dolů do ulice… Teda neodpadával – tam jsem držela talíř. To celé ve třetím patře…
Na zpáteční cestě bylo nejzajímavější to, jak jsme hledali cestu zpátky ke Caroline. Vlastně jsme ji tímhle směrem jeli jen jednou a to jsme se drželi za autem Caroline. Hledání šlo místy docela svízelně. Orientační body se nějaké zjevovaly, ale moc jistoty jsme neměli. Ale všechno dobře dopadlo. A pro Caroline ten večer taky všechno dobře dopadlo – francouzským prezidentem se stal Sarkozy a Caroline slavila a hýřila nadšením. Jestli to dobře dopadlo i pro celou Francii, to nevím. Každopádně jsme byli rádi, že jsme poznali aspoň jednoho člověka, který měl z nového prezidenta radost. To ani mnozí další Francouzi, které jsme potkali, nikoho takového ve svém okolí neznali…
Den 15. – pondělí 7 May
Vjezd do Paříže byl triumfální, jistě vzpomínáte… No a výjezd z Paříže musela být úplná brnkačka, to je jasné. Víme, jakým směrem jedeme, víme číslo silnice, víme první větší město tím směrem. Navigace z center na výpadovky je bezproblémová. Pohoda. Ještě jsem okolo sebe cítila auru senzační automobilové navigátorky a špičkové čtenářky map. Takže jsme naskočili na magistrálu okolo Paříže a vesele svištěli, já se v klidu vezla a prohlížela si všecko okolo, sem tam mrkla na cedule a směrovky.
Pak už to trvalo nějak moc dlouho. Tak jsem se začala dívat okolo pozorněji a snažila se určit, kde přesně jsme. Pořád se mi to nedařilo… To jsem totiž nevěděla, že mám hledat asi tak o 40 kilometrů vedle… No prostě jsme příšerně přejeli, asi takhle:
Takže jsem se zase vrálila do reality – někdy cestu najdeme pěkně, někdy ne. Žádný naparování, žádný výčitky nad zmařenou hodinou dovolené… hihi.
Poobědvali jsme pak cestou ve středověkém městečku Provins – ze kterého si ale už nic moc nepamatuju. Prý to byla jen zastávka na oběd, říká Berka. A dodává: To je tam, jak jsi na záchodě ukradla ubrousek na utírání rukou. (To je pravda, zaujalo mě, jaký je měkký a tlustý.) A já na to vždycky říkám: No a ty jsi tam zase sebral kamínek z květináče. (Sbírali jsme totiž cestou kamínky pro Sašu, ona je má ráda.) Ale jinak oběd byl důstojný – husí jatýrka, ryba, pudinkový dezert… Za solidní peníze, ale na to už jsme touhle dobou byli dost zvyklí.
Cílové město pro dnešek bylo Romilly, kde žije Annie, naše další hostitelka. Co jsme věděli o Annie: učitelka, asi tak 50 let, matka tří dětí ve věku 25, 20 a 10 a propagátorka esperanta. Zase to všechno bylo úplně nové a nečekané. Ocitli jsme se v třípatrovém domě anglického venkovského typu (představujte si to, jak chcete, víc už vám s tím asi nepomůžu, chacha…), který by taková anglická rodina vesele obývala sama. Tady ale byl dům rozdělen na tři hubené díly, co díl to samostatný byt. Takže to byl hodně úzký a dozadu dlouhý prostor a k tomu ještě ty tři patra. Nic oslnivého…
Annie byla velmi srdečná, laskavá a pozorná. Hodně si s námi povídala, bylo vidět, že ji baví trénovat angličtinu i něco rozkládat. K tomu připravovala moc dobrou a jednoduchou večeři (do alobalu dala kus bílé mořské ryby, kus lososa, nějaké ty krevety a možná ještě nějaké mořské potvory, pak přidala několik lžic zakysané smetany a to celé dala píct – ňam!). My jsme zase exhibovali s makovcem – teď už nám to šlo docela hladce. Těžko říct, jestli jim chutnal, spíš to pro ně bylo hodně nezvyklé. Nejlíp se to poznalo na nejmladším synovi, který to vůbec nedal – taková černá buchta, to přeci nemůže být dobré.
Tady jsme vlastně odevzdali naši poslední perníkovou chaloupku, kterou jsme vezli z Čech. Byl to zázrak, že přežila. Měli jsme ji uloženou “bezpečně” na zadních sedadlech a kdykoli jsem k ní přišla, ležely na ní sandále nebo atlas nebo oblečení… Annie za ni pěkně poděkovala a pak ji přidala na poličku, kde už měla jeden zdobený perník od maďarských hostů. Říkala, že to s chaloupkou nejspíš dopadne podobně: je tak pěkná, že ji nikdy nesní a tak tam ztvrdne na furt.
Den 16. – úterý 8 May
Moc jsme se v Romilly nesnažili procházet, už při příjezdu to vypadalo na jednoduché městečko a navíc už jsme se pomalu přepínali do vracecího režimu. Taky už jsme možná byli lehce unavení tím, jak se stále střídá scenérie a naše nocležiště se proměňují. Tak jsme udělali jednu změnu v plánu: zrušili jsme nocleh na jednu noc u Raimunda v nějakém dalším městečku a pobyt u dalšího hostitele v Nancy jsme si prodloužili. To proto, aby se nám to tempo ještě trochu rozvolnilo, přeci jen to je dost intenzívní, takhle rychle a důkladně se seznamovat s novými lidmi a místy.
Mně už se zase navíc stýskalo po uklizeném a spořádaném místě, prostě po něčem normálnějším (pro mě)… Totiž u Annie byla příjemná a kultivovaná atmosféra, ale ten dům byl v dost žalostném stavu. Bylo zjevné, že ty peníze, co mají, radši investují třeba do cestování nebo vzdělávání. To je pěkné, ale proč žít v oprýskaném, sešlém bytě, říkám si já…
Bylo zase deštivo, ale v Bizonovi to nevadí. Cestou číhalo jakési přeobrovské jezero, tak jsme ho chtěli aspoň krátce omrknout zblízka. To se nám podařilo. Pozorovali jsme ho asi dvacet sekund. Pak se strhnul tak hrozný déšť, že jsme děsně promokli i jen při tom 50-metrovém sprintu zpátky do auta.
Tak už jsme pak žádné ambice neměli a prostě jsme rovnou jeli za Xavierem do Nancy. Na tohoto hostitele jsme byli zvědaví asi tak nejvíc. Napsal toho o sobě ve svém klubovém profilu hodně a samé zajímavosti a zvláštnosti: milovník přírody, hlava v oblacích, potíže udržet se nohama pevně na zemi, homosexuál, život jako duchovní cesta, hráč na bubny a saxofon, naturista (neboli rád chodí bez oblečení, kde to jde, třeba doma), upřímný, tolerantní, rád si dá dobré víno nebo pivo, baví ho šamanismus, esoterismus, mořeplavba, vaření, cestování, ticho a klid, respekt, svoboda, rovnoprávnost….. Má doma masírovací stůl. Byli jsme celí zvědaví hlavně na ten nudismus u něho doma a jak moc ten člověk bude šílený… Chacha. Ale všechny emaily, co mi napsal, byli velmi milé, těšil se na nás a sliboval na naši počest uspořádat večeři.
Bylo to zklamání i potěšení v jednom. Vypadal hrozně moc normální, úplně konvenční týpek, během prvních pár hodin by na něm člověk nepozoroval nic neobvyklého. Ale ta radost zase plynula z toho, že byl taky docela normálně milý a srdečný. A hlavně (pro mě): měl úplně krásně útulný a uklizený byt. Jéjda, to byl ale balzám na mou dušičku… Najednou jsem si uvědomila, jak moc jsem se ve všech těch jiných domech a bytech překonávala, abych to prostředí tam moc neřešila, spíš ho tak ignorovala – protože nebylo ideální. A tady najednou to byla oáza – čistota, spořádanost, výživné barvy, malá vodní fontánka, kytky, vonné tyčinky, hudba. Úplně se mi povolily všecky špagátky a já jsem tam seděla a vydychovala… Báječný pocit. Tak to bylo moc šikovné rozhodnutí – prodloužit si pobyt zrovna u Xaviera.
Xavier nám uvařil večeři a pozval asi čtyři další lidi, z nichž už si teď pamatuju jen Cecily. Mladá studentka, trochu dost ještě nevyzrálá, ale s jednou výraznou vášní: zbožňuje Českou republiku, chtěla by zde jednou žít, učí se česky, poslouchá českou hudbu, chystá se v létě na pracovní tábor do Brna. Jenom pivo nemá ráda – jinak bude asi perfektní Češka. (A s pitím to chudinka má vůbec celé komplikované: nepije pivo, nepijo víno, nemá ráda kávu, nechutná jí ani čaj. Nakonec pije jen vodu nebo… vodku!!)
Den 17. – středa 9 May
Museli jsme vstát trochu brzo, protože Xavierovi měla přijít uklízečka. To bylo tajemství jeho pořádku – ale i tak mu patří gratulace za to, že si to takhle zorganizoval a ten malý díl platu na to vyčlenil. Xavier pracuje někde s počítačem, takže dvě hodiny uklízečky týdně by ho neměly zruinovat.
Aspoň jsme měli trochu odpich a šanci stihnout naplánovaný výlet do Verdunu. Před cestou jsme se ještě zastavili v arabském supermarketu, tip od Xaviera, kde měli takové děsně dobré, slané věci na kousání – něco jako veliké, křupavé cizrny. Když to člověk kousá, tak to mu praští a rezonuje v celé kebuli. No, tak jsme jich koupili asi kilo. A k tomu růžové květy, to prý je taky k jídlu. Ty jsme ale zatím ještě nesnědli, na rozdíl od těch kuliček, které jsme do Čech ani nestihli dovézt, chacha.
Verdun. Neveselé místo, smutná, zraněná krajina. Nebo tak jsem ji aspoň vnímala, když vím, co se okolo Verdunu dělo – největší masakr první světové války. Jizvy tam tenkrát byly na hodně velikém území, dodnes jsou patrné jen na relativně malé části. Ale o to je to působivější. Terén je tam stálé plný děr a kráterů, sem tam zákopy, vykácené pásy lesa, sem tam pevnost. A do toho pak i nedozírné vojenské hřbitovy a pomníky vymknutých rozměrů – jejich velikostí se asi snažili nějak odčinit všechny ty hrůzy. Dnes to tam ale působí jako mrtvé, podivně vyšinuté místo, kde člověk má i venku v lese tendenci šeptat.
V jednom vzrostlém lese ponechali připomínku vesnice, kterou tehdy válka srovnala se zemí. Lesní cestičky jsou vyznačené v místech, kde vedly skutečné ulice, a na jejích okrajích jsou cedulky se jmény. Tady bydlel sedlák ten a ten, tady pekař, tady byla škola… Proporce jsou reálné, jména jsou reálná, jen tam nic není…
Navštívili jsme i muzeum první světové války a doufali jsme si, že se něco nového dozvíme. No to byla teda maxi frustrace!! Tak zastaralé a nefunkční a nešikovné muzeum jsem už dlouho neviděla. Úplně mě z toho braly mory. Nikdo z personálu neuměl anglicky dost na to, aby mi řekl, jestli mají nějaké informace o expozici v angličtině. Tak tak že jsme koupili dva lístky. V neutěšených prostorách muzea pak následovala trapná sbírka předmětů z války. Tu helma, tu zbraň, tu figurína zdravotníka s figurínou osla. K tomu byly děsně neinformativní popisky, často sice i v němčině a angličtině, ale občas jen ve francouzštině. Pak tam byla nadějná sekce Ženy ve válce – jakože panely s delšími texty, ale pouze francouzsky. A co bylo nejvíc deprimující – nikde nebyla šance vyčíst, co se ve Verdunu stalo, jaké události tomu předcházely, proč právě Verdun. Prostě nějaké souvislosti. Nic, nula, propadák.
Zdálo se nám, že by stav muzea mohl jen dokládat, jaký význam události první světové mají pro Francouze dnes – velmi malý. Ostatní návštěvníci muzea byli američtí turisté nebo školní zájezdy německých výrostků. Asi tak dva dny mě ta dožranost na špatné muzeum držela tak, že jsem myslela, že jim napíšu nebo co… o tom, co všechno by tam mohlo fungovat lépe. A pak jsem zase vychladla…
Večer jsme byli pozváni i s Xavierem na večeři k Cecily. Jak jsem už psala, Cecily je studentka a tak její malý příbytek byl taky studentský a večeře ještě studentštější. Cecily uvařila špagety s kysanou smetanou a s citronem a byly to asi tak nejnudnější těstoviny v mém životě. Celou dobu, co jsem je jedla, jsem musela myslet na to, co ještě by se tam přeci dalo dát, aby to mělo nějaký šmrnc. A Cecily zase mluvila o tom, jak tenhle recept vynalezla, jak je úžasný a jednoduchý a všem chutná. A možná i jo, jen já jsem divná (index sýrovatosti těchto těstovin totiž byl na nule a tak to skoro ani nemohlo mít u mě větší šanci). Ale Berkovi to chutnalo.
Po večeři jsme se trochu hecnuli a vyrazili asi v deset do města – měla tam být venku nějaká muzika. A byla – k mému překvapení to tam pod širým nebem rozpaloval Slonowski Bal, balkánská kapela, kterou už jsme jednou viděli v Hradci. Je to taková ta balkánská řízná a vitální dechovka, na kterou se nedá netancovat… Takže tam celé davy lidí křepčily a muzikanti exhibovali… A furt to nemohlo skončit… Už ohlásili poslední kus a pak ještě jeden a ještě jeden a pak už slezli z podiátka a šli ulicemi a furt hráli a okolo nich se táhla tančící masa lidí… Nancy v 23 hodin. Moc pěkný zážitek.
Den 18. – čtvrtek 10 May
Velmi pomalé ráno, myslím, že Berka snídal v posteli. Pak už jsme pobalili bágly, rozloučili se s útulným bytečkem (s Xavierem už dřív) a vyrazili jsme. Na chvilku jsme se ještě zastavili v centru Nancy na tržnici, ale ani město ani tržnice nebyly na první dojem ničím extra zajímavé (tím chci říct, že teď, když to po půl roce sepisuju, už si na nic odtamtuď nepamatuju, chaacha).
Čekala nás další docela dlouhá štreka, ale aby ne – vždyť už jsme se vlastně úplně čistokrevně vraceli domů. Předposlední nocleh naší dovolené byl naplánován ve Štrasburku, což je na samotné hranici s Německem. Má to ještě být Francie, ale když jsme tam dorazili, připadali jsme si víc už v Německu… Najednou už byla jaksi jiná atmosféra, jiná architektura, jiná jídla… Malé věci, ale zdálo se nám, že dovolená ve Francii je už prostě fuč.
I naše hostitelka do tohoto pocitu dobře zapadala: Nadine je totiž původem z Německa a do Francie se provdala. Příjezd k nim byl opět vstupem do jiného vesmíru. Nadine bydlí se svým mužem a dvěma dětmi v příjemném domě s krásnou zahradou. Člověk tam vstoupil jak uzavřeného království, kde vládne laskavost, svobodný duch a fantazie. Nadine je asi 30-letá doktorka, její muž je divadelní zvukař nebo tak nějak a momentálně bez práce. Děti byly asi tak 4-6-leté a úplně výborné. Senzačně jsme vyblbli – a vůbec nevadilo, že nesdílíme žádný společný jazyk. Teda… kecám… Kvůli nim jsem se rozpomněla na základy němčiny… Ale při tom všem lítání po zahradě, hraní na stébla od pampelišek a schovávání se to stejně nebylo potřeba.
Po důstojné večeři na terase (kdy si děti vyžádaly, aby obě mohly sedět vedle mě, jééé) jsme vyrazili na průzkum okolí – a sice Berkovi jsme půjčili kolo a já – světě div se – jsem jela na kolečkových bruslích. Stejně to ale asi bylo hlavně proto, abych mohla říkat, že jsem je s sebou neměla zbytečně… Byla to pěkná čtvrť – taková ta solidní. Do centra Štrasburku to je odtamtuď autem asi 20 minut a je tam dost zeleně a klidu, takže to je spíš pro střední a lehce vyšší vrstvy.
Nadine byla perfektní hostitelka v tom, že se nám věnovala, když jsme o to stáli, ale pak se nám zase klidně nevěnovala, když se to nehodilo jí nebo nám. Prostě tak akorát. Byla velmi otevřená a inteligentní. No prostě pohodička. Líbilo se mi tam.
Den 19. – pátek 11 May
Plán na dnešek – obhlídnout Štrasburk a odfičet pryč z Francie. Díky instrukcím od Nadine jsme do centra dojeli bez potíží a lehounce jsme zaparkovali kousek od centra, jak nám doporučila. (Není nad tipy od místňáků!) Štrasburk se zdál velmi pěkný – starobylý, se spoustou kanálů, můstků, samé záhadné uličky, ale i široké bulváry a spektakulární katedrála k tomu.
Berkovi se zadařilo nakoupit suvenýry: čajová konvička, na kterou si vyjednal slevu kvůli nepatrně odštípnutému okraji, ačkolik ten chlapík neuměl skoro vůbec anglicky, dále bonbóny netradičních chutí i barev a šáleček na preso. Samé úspěchy. Já jsem si většinu suvenýrů dávala průběžně do břišní kapsy… ale domů se mi jich tolik nepodařilo přivézt. Hlavně to byly všechny ty jejich dortíky, taštičky, slané koláčky, sýry a bagety… Byla to určitě moje nejmlsavější dovolená – to jsem ještě kdovíproč nezmiňovala.
Katedrála mě dost zaujala – taková ta macatá, gotická stavba, děsně načančaná a majestátná a důstojná. A nahoře má jakési podivné stavení, něco jako stavební buňku. Nezdá se, že by tam byla dočasně, vůbec ne. No nevím, ještě se budu muset podívat na internetu, jestli k tomu najdu nějaké vysvětlení.
Oběd ve Štrasburku byl dost zajímavý: vyhlídli jsme si pěknou restauraci hned vedle kanálu, byla docela nízko posazená, takže jsme seděli málem na úrovni vody v kanálu. A to byla ta potíž. Zjistila jsem, že se mi dělá špatně, když se dívám na stůl do talíře a v periferním vidění se mi pohybuje tekoucí voda. Překvapilo mě velmi, že s něčím takovým mám potíž. A tak jsem většinu času strávila zády k vodě, čelem do narvané restaurace. Ona totiž zrovna hostovala zájezd německých důchodců a byl to docela rambajz. Berka si tam dal místní specialitu: choucroute. Hromada kyselého zelí obložená klobásou, uzeným, jitrnicí, pláty masa a kdovíčím. Docela si pošmáknul.
Chtěli jsme ještě ve Francii nakoupit pár sýrů a nějakou tu husí paštiku, ale jak jsme tak vyjížděli ze Štrasburku – ono byl pátek odpoledne a bylo husto a my tak tak stíhali najíždět do těch správných odbočovacích pruhů – tak jsme najednou zjistili, že jsme frk-mrk v Německu. Tak co už, však ono se nějaké ty sýry seženou i v Čechách.
V Německu už jsme si na dovolenou moc nehráli, prostě jsme naskočili na dálnici a frčeli směrem Česko. Teda s malou zajížďkou – do Lohru am Main, kde jsme měli domluvený poslední nocleh. Jen tak na jednu noc, abychom zpáteční cestu mohli rozdělit na dvě v pohodě zvládnutelné části. Očekával nás tam Christian, asi 53-letý chlapík, který se na internetu jevil jako hodně zajímavý: rád chodí do sauny, jezdí na kole, zajímá se o ochranu přírody, vaření, plavání, hudbu, cestování… Spousta společných koníčků. A ještě si přál, abychom mu přivezli pohlednici z našeho města – toto přání umístil na konec svého profilu – jako test toho, jak důkladně si návštěvníci přečetli informace o něm. Mazané, hned se mi to líbilo.
No ale ta realita! To byl tak divný člověk!! Nejvíc mě asi mátlo to, že mluvil rychle, bez přestání a nikdy se neusmíval. Výsledný dojem byl, že jsem se ho velmi brzo začala děsit. Měl takový zvláštní smysl pro humor. Pronesl nějaký hrozný vtip, jako třeba že se právě s Berkou dohodli, že druhý den budeme vstávat v 5 hodin ráno. A tvářil se děsně vážně, až jsem byla hrozně zmatená – tohle že by mu Berka odkýval…? A když Christian mluvil o tom – zatímco Berka byl právě na záchodě – že si teď hledá nějakou ženu, někoho asi tak v mém věku, brala mě regulérní hrůza. Haha.
To je tak: je poslední noc mimo náš domov, člověk se už hodně těší domů, zažil báječnou dovolenou a potkal spoustu neuvěřitelně krásných a laskavých lidí. Tak to asi nemohlo trvat věčně. On Christian na nás nebyl zlý, jen se vůbec nestaral o to, co bychom rádi a co jsme zač, prostě nám jen naservíroval svůj balíček péče a informací, jako to dělá se všemi hosty. Provedl nás po středověkém centru Lohru, na to byl velmi hrdý a věděl o tom hodně věcí a pak nás vzal do hospody – na to jsem se dost těšila, že si po vínomilné Francii dám zase jedno pivko v tradiční pivařské zemi. Ale s Christianem – kdepák. Rozhodl se, že si musíme dát místní víno. Je sice dost trpké a málokdo mu přijde na chuť, ale zase je to zdejší specialita. Tak jsme pili bílé víno. A pak dál procházka po Lohru a pořád mluvil a mluvil a já už byla celá skleslá a malověrná a nevěřila jsem, že to někdy skončí…
Ale skončilo. To je na čase to výborné – že pořád plyne. Ať se dějou skvělé nebo otravné věci, pořád jde dál… Takže jsme se vytouženého ticha a soukromí dočkali. Spaní na velikánských matracích v obýváku bylo fajn.