Úplně romanticky jsme posnídali na pískovcovité skále s výhledem na moře, nojono, poslední ráno v Ománu. Dostali jsme tam takový výborný nápad: uděláme si společné foto. Berka postavil stativ asi 15 metrů od skály a nastavil samospoušt. Pak měl 10 vteřin na to, aby se vydrápal na skálu a naaranžoval se vedle mě jakoby nic. Až docela pozdě mi došlo, že to si nestihneme…

Pak už nás čekaly samé praktické úkoly: vrátit se včas do Suru, nechat naleštit Jimmyho, sbalit se, vyzdobit byt Jeddovi a Andree (to měl jako být dárek, že jim tam navěšíme balónky a barevné hady, budou totiž v březnu slavit Jeddovy narozeniny a taky se budou brát). Všechno jsme krásně stíhali, i rozloučení s Jeddem a Andreou jsme náhodou načasovali do jejich přestávky ve škole.

Cestou autobusem do Maskatu jsme si začali připouštět, že dovolená končí, a naše myšlenky se pomalu začaly vracet k českým reáliím. Ale ještě to nebyl definitivní konec dovolené, protože nás čekala večeře s Mubarakem a Kate. Myslím, že si můžeme říkat, že jsme s Berkou uspořádali setkání ománských členů Hospitality klubu – když je tu (teď už) 5 členů a dva z nich se sešli. Byl to ostrý střih – najednou jsme zase ocitli v přepychovém světě. Mubarak nás naložil do svého BMW a odvezl do hotelového komplexu v nóbl čtvrti. Kate s jejím mužem Gregem už na nás čekali v restauraci, kterou Mubarak vybral – jakýsi luxusní podnik s mezinárodní kuchyní, s děsně úslužným personálem, s živou hudbou a odpovídajícími cenami. Debata se vyvíjela docela pěkně, všichni jsme byli takoví milí a společenští lidé a vůbec…

Nejvíc mě potěšilo, že na samý závěr naší dovolené máme opět možnost se setkat s domorodcem a ptát se na všechno možné, co se nám za tu dobu pobytu v hlavách vylíhlo a neujasnilo. A Mubarak to všechno věděl, to bylo úžasné. Už víme, zda bude sultánova loď mít nahoře kabinu nebo ne (vsadili jsme se totiž s Berkou), proč se tady obchůdky jmenují coffee shop a přitom žádnou kávu nemají (tradice, přičemž po kávě často není poptávka a tak není), proč se tak často v jménech firem objevuje jménou Mazoun (starý název pro Omán) a spoustu jiného. Moc příjemné setkání v tomto ohledu. Všichni se navíc mohli přetrhnout, kdo bude platit a k Mubarakově roztrpčení vyhrál Greg, který to udělal pokoutně. Nám nezbylo než děkovat a zvát je houfně k nám do Evropy. Mubarak nás pak odvezl na letiště, ale aspoň to měl cestou domů, to nás trochu uklidnilo. Lidé jsou tu tak laskaví. Těsně před půlnocí jsme na schůdkách letadla zamávali Ománu a odletěli zpátky do zimy.

Prohlédli jsme si také pořádně dřevěnou loď zvanou dhow, kterou tady v Suru staví pro sultána. Je to pro Sur tradiční obor a jsou stavěním takových lodí vyhlášení. Tato byla moc pěkná – ze solidního dřeva, s krásně klenutým břichem (nebo jak se spodkům lodi říká), decentně zdobená vyřezávanými motivy. Opět výborná ukázka solidního řemesla. Okolo lodi bylo docela rušno, ale přímo na lodi nikdo nepracoval. Dovolili nám loď si nejen prohlédnout a vyfotit, ale také si do ní vlézt. Úžasné! Kde v Evropě by se toto mohlo stát? Těší mě pomyšlení, že jsem stála na lodi, po které se bude jednou prohánět Jeho Veličenstvo Sultán Qaboos.

Navečer jsme vyrazili i s Jimmmym na pláž v Ras Al Jinz, kde je možné pozorovat želvy, jak kladou vejce. Jedná se o nějaký zvláštní druh želv a celá tato pláž je chráněná, protože je to jedno z mála míst na světě, kde se tyto želvy líhnou. Je tu zřízena kancelář pro turisty, která celé to pozorování jaksi organizuje. Za želvami lze vyrazit s průvodcem v noci, kdy kladou vejce, a nebo brzy ráno se může člověk vydat na pláž sám, aby třeba zahlédl čerstvě vylíhnuté želvy, jak se sunou do moře. Hlavní sezóna je červenec a srpen, to bývají k vidění až stovky želv.

Noční prohlídka želv měla podle chlapíků v kanceláři začít v 22 hodin. Že začala o půl hodiny dřív, jsem poznala podle toho, že postupně všechna auta ostatních turistů začala startovat a odjíždět směrem k moři. Vyskočila jsem, naházela všechno do Jimmyho, odjela pro Berku, který zrovna v umývárně fotil můry, a mazali jsme za nimi. Auta jsme našli zaparkavaná asi 200 metrů od tábora, haha, a skupinu turistů jsme ve tmě našli podle baterky, kterou mával průvodce. Po chvíli škobrtání o keříky a písečné hrby jsme je dohonili a zjistili, že se ještě nic neděje. Zatím průvodci procházeli po pláži a hledali nějakou želvu z moře vylezlou. Nakonec jednu našli a my všichni jsme se kolem ní nahoufovali a svítili jí do obličeje. Želva byla pěkně macatá a veliká, ale asi jsem z toho moc radost neměla. Zdálo se mi, že jí otravujeme život. Před námi žádné vejce nenakladla a jen se urychleně sunula do moře. Nikdy mi nedošlo, že želva je pro pohyb v písku tak špatně zařízená – je těžká a musí se odstrkovat svýma ploutvema, nebo co to má za tlapky. Vzniká za ní velmi zajímavá stopa. Poprvé za celou dobu v Ománu jsme se také potkali s větší skupinou turistů a chvílema nás to dost nebavilo…

U Katina baráku jsme pak zažili naše první svítání v Ománu. To se nestává moc často ani v Čechách, to je fakt. Slunce vyskočilo na oblohu velmi spektakulárně – akorát mezi dvěma horami. Kate nás hned po ránu ohromila svým novým projektem (chtěla nám věnovat velký plakát polepený fotkami z Ománu), ale bohudík z toho sešlo, kdoví proč, a dostali jsme jen mýdýlka jako dárek. I to stačilo, abychom byli dostatečně zmatení. Kate byla milá a velmi nápomocná, ale asi na obou stranách byla trochu radost, že se loučíme. Nás to rozhodně těšilo… takoví jsme nevděčníci…

O tyhle všechny čísla a fakta ale vůbec nejde, myslím. Pro mě byl hlavní celkový dojem z tohoto místa. Z dálky se mešita zdá trochu nijaká – macatá stavba, která mě při pohledu z cesty skoro ničím nezaujala. Ovšem jakmile člověk vstoupí, začne žasnout. Impozantnost se tu snoubí s jednoduchostí, zblízka zaujmou krásně propracované detaily, řemeslná dokonalost i kvalita materiálů je velmi zjevná. Na ničem se tu nešetřilo – jak materiálně, tak duchovně. Celé uspořádání má v rámci islámu svůj symbolický význam. Člověk se tam cítí trochu nepatrný, ale zároveň je mu tam milo – velmi vznešené místo, ale jaksi lidské…No jsem z toho úplně nadšená, to je asi tušit.

Ještě jsme si u této mešity uvědomili, že stavby podobného rozsahu a významu už dnes moc nevznikají, zejména ne v Evropě. Toto si může dovolit sultán z docela dobře situované země, ale asi ne vláda v nějaké demokratické zemi, kde by se musela zodpovídat z toho, kolik to stálo a proč to vůbec vzniká.

Odpoledne jsme se vydali na hlavní nákup suvenýrů, zejména jedlých. Pořídili jsme například: ghee (čistý máslový tuk, dobrý do teplé kuchyně i na výrobu sladkých kuliček), tahini (sezamová pasta, která se používá na výrobu hommosu, takové omáčičky z cizrny, která se pak jí s plackami, mňam), růžovou vodu (voda s extraktem z růží, v Ománu jí postřikují hosta před pohoštěním, aby se osvěžil, kromě toho se využije i kuchyni), placku z čistého meruňkového protlaku (to ještě musíme zjistit, co s tím), datlové zákusečky (protože datle jsou tu málem jako národní jídlo, rozeznávají jich tady 200 druhů a mají na ně i speciální trhy a prodejny) a všelijaké koření – pěkně zelený kardamon, indickou kořenicí směs masala, šafrán, něco neznámého, zelený fenykl, co se tu kouše po jídle pro dobré trávení a pěkný pocit v puse a mě to děsně baví, zátar, což je nějaká směs, ani nevím čeho, ale kamarádka Olča mě na to naučila, a kdoví co všechno ještě… Při odjezdu se ukázalo, že nám baťohy ztěžkly asi o 10 kilo.

V Suru přišlo – nelze to nazvat jinak – šťastné shledání s Jeddem a Andreou. Ač nám dali úplnou volnost a nestarali se o to, kde jsme a kdy se vrátíme, asi se jim přece jen trochu ulevilo, že jsme se v pořádku vrátili. Stejně jako nám… Společně jsme povečeřeli v Turecké ovci, dobrý název, že? Akorát se mi tam těžko hledalo nějaké málo masité jídlo, byla to samá ovce, kupodivu.

Rozloučili jsme s naším milým hotýlkem a zašli jsme na velmi pěkný oběd, ani to tentokrát nepálilo jako ďas a ani nám nepřinesli deset jiných neobjednaných věcí. Tak jsem musela ještě něco doobjednat, aby to nebyl takový chudý oběd… Odpoledne jsme zašli do vyhlášeného obchodního domu s legračním názvem: Lulu Shopping Centre. Opět se mi zdálo, že trochu hřeším proti dobrým mravům v muslimské zemi, ale nešlo odolat: koupili jsme burku, krásný černý závojík, který ženě schová z obličeje vše kromě očí. Berka se totiž rozpomněl, že moje maminka má zrovna jít na maškarní ples a že toto by ji jistě potěšilo. Taky se mi to tak zdálo.

Večer jsme se zase pěkně uložili na noc do autobusu a cestou do Maskatu jsme měli to potěšení shlédnout jeden a půl sračkózního filmu. Ano, půl filmu. Prostě před pauzou ho řidič vypnul a po pauze pustil jiný.

Výletním cílem bylo posvátné místo Nabi Ayoub, kde se nachází hrobka Jobova. Moc o jeho náboženském významu nevím, ale to mě většinou nevadí. Bylo to totiž moc pěkné místo: na malém kopečku porostlém kvetoucími keři, malá mešita, pár staříků v dišdašách. Samotná hrobka je umístěná v docela obyčejném domku, kde není nic než zelený koberec, hrobka obložená vyšívanými látkami a mistička s kadidlem. Pro tu klidnou atmosféru a neokázalost se mi tam moc líbilo. Ač si říkám, proč já, nevěřící pes, tam chodím…

Cesta zpět byla velmi pohodlná a dokonce i s turistickým průvodcem. Šli jsme si takhle pěšky zpátky k hlavní cestě, kde jsme se chystali stopovat, když zastavilo auto a starší pán a paní se nás velmi starostlivě ptali: Jste v pořádku? Bylo to pro ně velice divné, že někdo bílý jde jen tak krajinou a nemá auto. Byli to kupodivu němečtí turisté, nikoli Angličané, jak jsem podle té péče tipovala. Naložili nás do svého auta šoférovaného ukecaným ománským průvodcem a ještě jsme s nimi cestou zkoukli jedno místo s vodnímmi kanálky a zvláštními skalami a (asi obydlenými) jeskyněmi.

V Salalah jsme šli ještě notný kusanec pěšky, čímž jsme se unavili velmi a tak odměna byla sladká: sprcha, pozdní oběd v posteli, malý odpolední šlofík. Navečer jsme už jen zašli na zmrzlinu do kuriózní cukrárny (měli tam 6 druhů zmrzliny a nic víc!) a na internet, kde se nám nepodařilo odeslat fotky emailem, přeci jen to spojení je tady často pomalé.

V zátoce jsme si dopřáli vydatné a nerušené koupání. Byli jsme tam jen my, krabi všech velikostí, živé škeble, mrtvé ryby jednoho druhu a vlny. S vlnami to byly staré známé rozkoše – ony nás valchovaly, jak se jim chtělo, a nám se to líbilo. Úplně největší vlna mi dokonce sebrala a pohřbila sluneční brejle a ještě se mnou šmejkla o dno tak, že jsem si o písek odřela koleno. No prostě balada! Berka se nám tam trochu celkově připálil, ale aspoň dorovná ten rozdíl – už teď se zdá, že jeho obličej a předloktí patří mouřenínovi a zbytek těla středoevropanovi.

Stop zpátky šel stejně snadno jako tam, akorát nás to stálo jeden rial. Totiž chlapík zastavil a říkal: Jo, jedu do Salalah, kolik mi za to dáte? A já nepřipravená jsem navrhla nejmenší možnou částku (do halířů bych nešla…). Řidič protáhnul obličej, že je to málo a já krčila rameny, že klidně může odjet a my si stopneme někoho jiného. Už už jsem šla pryč, když naši nabídku přijal, chacha, a se spoustou řečí nás odvezl až k hotelu.

Veliký blahobyt navečer: šli jsme si pro vyprané a vyžehlené prádlo do laundry!! Je to tak snadné. Jeden den prádlo doneseme a za 24 hodin ho máme nachystané v balíčku. Papírek na to žádný nedostaneme, je samozřejmostí, že se nám prádlo vrátí všechno a že by si nás pán nepamatoval, to taky nehrozí. Takových provozoven jsou tu mraky a jistě to je prima práce: prádelník (vždycky jsme tu viděli muže v této profesi) totiž má svůj obchod normálně mezi jinými a tak žehlí a u toho vidí krásně na ulici, může pozorovat dění, kámoši si můžou k jeho dveřím dát židličku a klábosit tam s ním, zatímco on pracuje. Vyprání a vyžehlení jedné košile stojí 100 baiza (6 Kč) a kalhoty 200 baiza. Neodolatelné!!! A jako bonus můžu prádelníka počítat mezi známé a každý večer, když jdeme kolem, mu zamáváme.

Večer opět macatá večeře, která začínala nevinně a končila nacpanými pupky a ještě přebytky ke snídani. Bylo to v restauraci, která inzerovala, že dělá arabské a jemenské jídlo. Když jsem se ptala, co přesně je jemenské, číšník mi z těch asi 15 jídel v lístku ukázal na jedno… Tak si ho Berka dal a odhadoval to na pečená žebra z ovce.

Přijeli jsme děsně brzo, asi už v 7 hodin, a tak jsme udělali to nejlepší, co jsme mohli: ubytovali se a dospali tu nepohodlnou noc v autobuse. Když jsme se vzbudili, bylo to jako nový den. Vyrazili jsme tedy na malou seznamovací procházku městem. Akorát že sem tam poprchávalo, sem tam normálně pršelo. Docela jsme to rozlišovali a snažili se ukrývat před větším deštěm do té doby, než nás nějaké auto příšerně nahodilo z veliké kaluže. Berku to tak ochlístlo, že zepředu byl celý mokrý, jako když ho kbelíkem polije, já měla mokrý jen bok. A pak jsme došli k moři a začali si tam hrát v písku a s vlnama a u toho člověk už vůbec přestane rozlišovat, odkud ta voda přichází: jestli zvrchu nebo zespodu. Nakonec jsme si všimli, že lije, tak jsme šli zpátky do hotelu, ale to už jsme byli mokří skrz naskrz. Asi to bylo zdálky viditelné (a v mém tenkém oblečení možná i neslušné) a za chvilku nám nabídl svežení domorodý pár v autě. Tolik na tom trvali, že jsme nechali odvézt až před hotel… (Až tady nás napadlo, co jsme s sebou měli mít tak v počtu 50 kusů – pohlednice Prahy, Hradce a České republiky. Krásně by se rozdávali všem těm laskavým lidem, co nám nějak pomohli. To by snad byla adekvátní odpověď na jejich nezištnou pomoc, kterou nelze zaplatit, neboť je úplně mimo dosah peněz. V duchu se tu úplně kopu do hlavy, že takový nápad přišel až tak pozdě.)

Chtěli jsme se cestou zastavit v Berkově jmenném městě Barka, ale tam taky pršelo. To pak ani jeden nemá chuť vylejzat z auta, ať se to tam jmenuje jak chce. Jelikož pršelo i dál v Maskatu, tak jsme zalezli do macatého nákupního centra, abychom konečně důkladně obhlídli všechny dostupné lahůdky, pochutiny a zvláštnosti. Už jsme u toho začali plánovat, co bychom si rozhodně rádi přivezli s sebou domů. Kritická otázka u všech těchto suvenýrů bude velikost – jak tady jsou hodně velké rodiny, tak supermarkety pro ně chystají i hodně velké balení od všeho. A to je přesně ta velikost, co imponuje Berkovi. Když už čistý máslový tuk ghee, tak rovnou dvoukilové balení, že. Já tam pak skučím u regálu a říkám: Všiml sis, Berko, že mají i půlkilovou plechovku? Ale to je marné. No uvidíme, hlavní nákupy nás čekají tuto sobotu, snad to ve zdraví přežijeme.

No tak přesně na toto jsem se Mubaraka nezeptala. Byl to takový laskavý a usměvavý člověk, zdál se mírný jako ovečka, potěšený naší přítomností v Ománu a ničím nevybízel k impertinentním dotazům… Poseděli jsme asi hodinu v kavárně nějakého luxusního hotelu a vedli slušné a příjemné řeči – zejména o Ománu a cestování. Mubarak pracuje jako inženýr u námořnictva a zrovna má na starosti zakládání střední školy inženýrské. Hodně cestuje, i do Evropy, tak snad mu jeho pohostinnost někdy oplatíme. Taky jsme se od něho dozvěděli, že většina Ománců má šanci znát Českou republiku, protože nějaký Čech byl trenérem jejich národního fotbalového mužstva a vedl to dobře.