Jiný kamarád, který nasazuje komunikační technologie typu přenosových věží, říká, že během posledních dvou let Číňani ovládli českou scénu – vyhrávají všechny tendry. Podobně to je nebo bude všude po Evropě.

Nenápadná zpráva, Čína postavila síť, podobnou GPS.

Dnes mě zaujal článek o tom, že postavili mrakodrap za 15 dnů. Vypadá to, že v pasívním standardu. Představuji si, kolik práce stálo jen vypracování plánů nebo jak složitá byla logistika. To nespíchne nějaký šmudla.

Věřím tomu, že pokud by takové věci byly neobvyklé, bylo by kolem toho spousta rozruchu. “Hele, jsou schopni vyrobit akorát cvičky a ejhle, mrakodrap za pár dní. To jim beztak udělal někdo od nás.” Ve skutečnosti je to jen taková zajímavost, která zapadne. Už nám to přijde normální.

Zvykněme si na myšlenku, že bohatý kapitalistický západ upadá a centralizované mocnosti “jedou”. Řeči o tupých výrobcích bot, lidských právech nebo Tibetu nejsou k ničemu. Jen nás mají na chvíli uchlácholit.

Zažil jsem pád východního bloku. Paráda! Teď padá západní. Paráda! Jsem zvědavý na další vývoj. Vy také? Mám rád změny. Vy také?

• ubytování v Cotillu 15 EUR za noc, lísavá kočka domácí je v ceně

• zpáteční letenka od Ryanair (Milano – Fue) a Wizzair (Praha – Milano) – celkem 5 tisíc Kč
• 5 x 3 hodiny surfování 170 EUR (zahrnuje vše: instruktor, půjčení neoprenu a prkna, odvoz na pláž)
  
• oběd v restauraci 8–15 EUR

Ostatní položky jsou myslím docela nezajímavé, je to plus mínus jako v Čechách nebo trochu víc.

Pro bábi a kamarády a známé sepsala Jana.

Kostel v Betancurii

A ještě víc pak u moře v Ajuy, malinkaté vesnici s černými plážemi a vykotlanými skalními masívy okolo. Masírovaly to tam výborné mega vlny – jednak třískaly do pobřeží, jednak někde dál do díry ve skalách a u vesničky to z té skály zase vylítávalo ven a dunělo to asi jako v pekle. Tak tam se nám líbilo ještě víc. Pohráli jsme si vlnami i kameny i černým pískem.

Pobřeží u Ajuy, vyhlášené pro svůj černý písek

Zkouším, jestli na mě vlna dosáhne (ano, dosáhne)

Realita byla taková, že předposlední den, kdy se nám domů podařilo vrátit asi 15 minut před západem slunce, jsem Berkovi nadšeně ohlásila – To je konečně ono, teď máš čas se válet na pláži. Stačilo vyběhnout před dům a hodit sebou do písku. Patnáct minut neskutečné pohody. A Berka nešel.

(Kdo by se ptal na koupání: stejný příběh. Pětiminutové smočení někde na výletě. Na víc jsme jaksi neměli čas… )

Další zastávka byla Tarajalejo. Jééé. To byla taková úleva skončit v obyčejném městečku, kde bylo pár lidí, v obyčejné místní restauraci, s výhledem na černopískovou pláž a vlnkaté moře. Vlastně se tam nic nedělo. Občas někdo přešel po pláži, na obzoru se houpala loďka, racek přelétnul sem a tam. Dali jsme si paellu a záhadnou čerstvou rybu. Naprostá idyla.

Výhled z terasy restaurace

Tam jsem koukla do své ne moc podrobné mapy a navrhla pěší přesun podél pobřeží do další vesnice Giniginamar. Moc pěkná túra z toho vyšla. Svět se stal takový dvoudílný: pod nohama kamenité hnědošedé kopce, po pravici a nad hlavou záplava odstínů modré (kde končí moře a začíná obloha nějak nehrálo roli). A takovým světem jsme si šli, nahoru a dolu, po uzounkých stezičkách (lemovaných kozími bobky), nad útesy, podél pláží s černými valounky… A jinak nikde nic. Krása veliká.

Pobřeží mezi Tarajalejo a Giniginamar

… Akorát že ta krása né a né skončit. Už jsme dávno měli být v Giniginamar, dle mého kvalifikovaného odhadu, ale místo vesnice na nás vyskakovaly jen další kopečky, zákruty a minizálivy. Začínala jsem si představovat, jak se potmě budeme drápat po skalinách, bude to šíleně nebezpečný, dojde nám voda, budeme zemdlení… Haha. Jasně že nakonec všechno dobře dopadlo, do vesnice jsme přišli ještě za světla a rovnou jsme skočili na superstop a za pár hodin už jsme seděli doma v teple. Opět odrovnaní a spokojení.

První den jsme měli za úkol naučit se 1. najít si dobrou vlnu, 2. nechat se jí unášet ke břehu vleže na břiše na prkně. Zní to triviálně, ale byl to mazec. Vlny byly báječné – jednolité, veliké, vzorně se překlápěly, s hukotem se valily ke břehu. Je to v tom šílená energie. A té se máte najednou postavit a ustát ji (když se vám vlna nezdá dost dobrá na surfování) a nebo ji osedlat (když naskočíte na prkno a vleže se pokoušíte jet). Ani nevím, co bylo těžší. A kolikrát nás to překotilo, propláchlo, vypralo, majzlo to s námi o vodu. Jasné bylo jen to, že to je ohromná zábava, nečekaně velká fyzická námaha a že první den holt ještě úplně surfovat ve stoje na prkně nebudeme.

Sláva, jedu!

Druhý den jsem měla propad – to, co jsme se učili první den, mně totiž vůbec nešlo. A tak to byl jen nekonečný (rozuměj, asi tříhodinový) zápas s vlnami, s prknem, s vodou, s mýma unavenýma rukama. Večer bolelo úplně všechno – jen nohy tak moc ne, takže jsem si mohla dovolit jít běhat (poprvé na dovolené). Ale jinak svaly na předloktích, pažích, na zádech, na trupu, svaly prsní – všechno to bylo na odpis. Byla dřina se v noci i převalit z jednoho boku na druhý, fakt!

Den třetí měl být poslední, takže jsem se s tím pomalu smiřovala, že ani za tři dny ze mě surfařka nebude. Aspoň jsme ale pokročili k tomu, že jsme pomalu jezdili na všech čtyřech – a z této pozice už by se pak zvedalo do podřepu. Takže malý kousek od cíle, ale tréninku bylo málo.

Pak jsme se ale rozhodli i na druhou část pobytu zůstat v Cotillu, že nám tam nic nechybí a na jih ostrova si uděláme jen pár výletů. A tudíž jsme si (po dvoudenním nemůžu říct odpočinku, ale spíš jen nesurfování) dali další dva dny výuky. A ejhle – už jsme se i jednou dvakrát dostali podřepu na prkně a ba dokonce i jeli pár pikosekund. Byla to sláva veliká a hodně mě to navnadilo na poslední den.

Den pátý se podařilo korunovat: několikrát jsem chviličku jela!!! Chvilička tady znamená třeba 5 vteřin. A ještě si nepředstavujte, že jsem jela po vrcholu nějaké vlny. Kdepak, prostě jsem naskočila na už překlopenou vlnu a v bílé pěně jsem dojela na mělčinu. Pár metrů. Nic význačnýho, ale já jsem byla nadšená, že jsme se dohrabali až sem. A že případně příště už budeme trošku vědět, jak na to a můžeme pokračovat.

Kamarádova přítelkyně má na Fue svoji kavárnu – to je další zdroj kontaktů. Ptali jsme se třeba na nějakou dobrou surfařskou školu – odpověď byla jasná: Jo, kamarád Frazer je surfař. Bude se v kavárně za hodinu stavovat, tak se ho zeptejte. A taky že jo, Frazer nám doporučil výbornou školu.

Stop představoval další příležitosti, jak potkávat lidi. Třeba jedny německé turisty jsme potkali cestou do Cotilla. Druhý den nás náhodou svezli znovu – tentokrát už větší kus cesty. Třetí den se u nás stavili na večeři a nakonec nás vzali i na letiště. Ne že by tam měli cestu, ale rádi nám pomohli.

A díky stopu jsme se dozvěděli i konec příběhu se psem. Potkali jsme totiž Andreu znovu, svezla nás malinký kousek a přitom to dopověděla: ano, majitel se našel a byl hrozně rád, že má svého psa zpátky. Uff. Bylo to radost i úleva.